Nadcházející 400. výročí bitvy na Bílé hoře je nevyhnutelně spojeno i s pokračováním odedávna vedených diskusí, které nemohou mít jednoznačné vyústění. Zatímco od vystoupení kardinála Berana na Druhém vatikánském koncilu už asi málokdo pochybuje o tom, že pobělohorské násilné měnění náboženského vyznání velké části obyvatelstva bylo mravně špatné, jiné téma představuje barokně katolická kultura, jejíž vrchol spadá právě do doby pobělohorské. Stavby s ní spojené naopak patří k nejoceňovanějším součástem našeho kulturního dědictví. Svědčí o tom i nynější poskytnutí dotací dvěma barokním kostelům, na které je město Brno právem hrdé.
Na webu brněnského magistrátu Brno.cz byla 27. října 2020 publikována zpráva, podle níž kromě žádostí schválených v řádném dubnovém termínu nyní městské zastupitelstvo kladně rozhodlo ještě o dalších dvou dotacích na obnovu kulturních památek v celkové výši 1,450.000 korun, určených na opravy v jezuitském kostele Nanebevzetí Panny Marie a v kostele sv. Leopolda ve Vídeňské ulici. Radní pro oblast kultury Marek Fišer, člen Pirátské strany, k tomu poznamenal:
„Jezuitský kostel Nanebevzetí Panny Marie i kostel svatého Leopolda patří k nejvýznamnějším barokním památkám na území Brna. Oba mají bohatou historii – v jezuitském kostele je pohřben slavný obránce Brna před Švédy páter Martin Středa, kostel svatého Leopolda je součástí areálu kláštera milosrdných bratří, kde se nachází také nejstarší nemocnice na Moravě a druhá nejstarší u nás. Architektonicky cenné kostely se vzácnou uměleckou výzdobou interiérů jsou široce využívány k náboženským i kulturním účelům a město Brno jim věnuje trvalou pozornost a pomoc v oblasti památkové péče. Dokladem toho jsou také individuální dotace udělené z letošního rozpočtu.“
Oba chrámy by se daly zjednodušeně označit za představitele počátku a konce barokního období v dějinách brněnské sakrální architektury. Jezuitský kostel v nich stojí někde na pomezí manýrismu a baroka, zatímco kostel a klášter milosrdných bratří na pomezí baroka a klasicismu.
Jezuité začali v Brně budovat svůj monumentální klášterní komplex na dnešní Jezuitské ulici roku 1582. Kostel Nanebevzetí Panny Marie, tvořící srdce celého areálu, byl vystavěn v letech 1598–1602 za účasti Giorgia Gialdiho. V letech 1662–1668 jej pak přestavěl Jan Křtitel Erna. Ve druhé třetině 18. století byla klenba kostela opatřena freskovou výzdobou a původní zařízení doplnily či nahradily nové oltáře; autorem nástěnných maleb a oltářních obrazů je Felix Anton Scheffler. Jezuitský kostel společně s klášterním areálem „brněnského Klementina“ přispěl nejen k rozmachu na poli architektury a umění, ale především v oblasti duchovní, ve výchově, školství, vědě, zámořských misiích, kultuře, sociální péči i při obraně města. To vše přispělo k rozvoji Brna a proslavilo jeho jméno v Evropě.
Za třicetileté války byla stavební činnost v Brně omezená, ale hned po ní začíná éra barokních přestaveb, v níž chtěl mít každý správce kostela svůj chrám co nejkrásněji ozdoben nejnovějším slohem. Současně vznikaly i kostely nově postavené v barokním stylu. Na obojím poli se nejvíce uplatnila „dynastie“ stavitelů italského původu tvořená Ondřejem Ernou (+1652) a již zmíněným Janem Křtitelem Ernou (+1698).
Prvním brněnským chrámem Ondřeje Erny byl kapucínský kostel Nalezení svatého Kříže z let 1648–1651. Jeho interiér vyvrací některé černobílé představy o době pobělohorské tím, že s ním spojená nejvýznamnější barokní malba v Brně – obraz „Nalezení sv. Kříže“ – je dílem malíře Joachima von Sandrarta, který nebyl katolíkem, ale kalvinistou. Druhým brněnským chrámem Ondřeje Erny je původně františkánský kostel sv. Maří Magdalény z let 1651–1654. Také sv. Josef, někdejší kostel františkánek, byl v letech 1651–1653 pravděpodobně stavěn podle plánu Ondřeje Erny, byť stavitelem Pavlem Weinbergerem.
Ondřejův syn Jan Křtitel Erna přestavoval starší objekty poškozené válkou včetně trojlodí a průčelí kostela sv. Tomáše a boční kaple jezuitského kostela. Od základů v letech 1655–1679 znovu budoval sesutý středověký kostel sv. Michala a jeho dílem jsou i některé části přilehlého dominikánského kláštera. Druhou impozantní stavbou Jana Křtitele Erny byl kostel sv. Anny s ambitem u jezuitské rezidence na poutním místě Tuřany (1693–1698).
V 18. století se do dějin brněnské sakrální architektury nejvýrazněji zapsal Mořic Grimm (+1757), původem z Bavorska. Grimmovi svěřili barokizaci svých kostelů minorité (1729–1733), brněnská kapitula (1742) i augustiniáni spojení tehdy s kostelem sv. Tomáše (1749–1752). Také věž jezuitského kostela zvýšil o zvonicové patro (1732–1733).
Nejmladší historii má z brněnských barokních chrámů již zmíněný kostel sv. Leopolda, který je dílem Mořicova syna Františka Antonína Grimma (+1784). Je součástí kláštera milosrdných bratří, kteří se v Brně usadili v roce 1747. Nejprve se postarali o menší nemocnici, roku 1767 začali stavět klášter a v následujícím roce byl položen základní kámen kostela, jehož stavební plány F. A. Grimm vypracoval podle pokynů bratra Kolomana Köckela. Stavět se však začalo až v roce 1772 a k vysvěcení chrámu došlo o šest let později. Vlastní stavba kostela je řešena do oválu v duchu baroka, ale průčelí již nese klasicizující znaky. Chrám je vyzdoben malbami obrazů a nástropní malbou od brněnského malíře Josefa Šterna v mírném a elegantním moravském barokním stylu.
V pozdějších dějinách potkaly barokní kostely a kláštery četné pohromy, započaté dobou josefinskou a dovršené komunistickým čtyřicetiletím. Teprve po roce 1989 se dočkaly návratu vyhnaných řádů i respektu ze strany města. Po sametové revoluci vesměs prošly či ještě procházejí opravami a rekonstrukcemi a Brno i Jihomoravský kraj se jimi mohou chlubit jako unikátními místy svých dějin i svého dnešního duchovního života. K nejnovějším projevům této skutečnosti patří například rekonstrukce čtyř barokních soch před kostelem sv. Leopolda, k níž řád milosrdných bratří s finanční podporou kraje přistoupili v roce 2014; sochy sv. Jana Nepomuckého od neznámého autora, sousoší Piety od Ondřeje Schweigla a socha zakladatele řádu sv. Jana z Boha od J. A. Nesmanna zůstaly po rekonstrukci před kostelem, socha Krista (Ecce homo) od J. Ch. Pröbstla však musela být z důvodu své ochrany před povětrnostními vlivy přemístěna do interiéru Sálu milosrdných bratří. Ve vztahu k jezuitskému kostelu je ještě ve zcela živé paměti odhalení sochy otce Martina Středy z letošního srpna.
