Portál Vatican News publikoval k výročí deklarace Druhého vatikánského koncilu o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra Aetate z 28. října 1965 článek „Dialog katolické církve s judaismem se rozvíjí již pětapadesát let“, připomínající od té doby dosažený pokrok v katolicko-židovských vztazích. Cesta vedoucí tímto směrem byla ve skutečnosti nastoupena už mnohem dříve, ale deklarace Nostra aetate bezesporu představovala velký mezník, po němž ve vztazích mezi katolicismem a židovstvím následovaly mezníky další.
Podle původní představy papeže Jana XXIII. (1958–1963) mělo jít o koncilní dokument věnovaný jen židovství, který by po tragédii holocaustu odsoudil všechny projevy antisemitismu a deklaroval pozitivní postoj katolické církve k Židům. Po varování biskupů z muslimských zemí, že by nebylo dobré přihlásit se k dialogu s judaismem, ale nikoliv s islámem, se však koncil nakonec rozhodl pojmout Nostra aetate jako dokument věnovaný dialogickému přístupu katolické církve k různým náboženstvím obecně. Nejobsáhlejší část však pojednává o židovství způsobem odpovídajícím úmyslu Jana XXIII. Jde v ní mimo jiné o poukázání na židovské kořeny křesťanství a o distancování se od tezí o kolektivní vině Židů na ukřižování Krista či o zavržení Židů Bohem.
Další mezník představovalo Memorandum porozumění, přijaté 23. prosince 1970 při prvním setkání Mezinárodního výboru pro katolicko-židovskou spolupráci ve Vatikánu. Jako reprezentant židovství v této spolupráci byl ve stejném roce ustanoven Mezinárodní židovský výbor pro mezináboženské konzultace (IJCIC), zastupující jedenáct židovských organizací.
Vztahy církve se židovstvím se liší od vztahů s nebiblickými náboženstvími. Když papež Pavel VI. (1963–1978) 22. října 1974 ustavil Komisi pro náboženské vztahy s judaismem (CRRJ), byla tato komise připojena pod Sekretariát pro jednotu křesťanů (ne pro mezináboženské vztahy). Dne 1. prosince 1974 vydala směrnice pro uskutečňování deklarace Nostra aetate, které byly zaměřeny především na rozvíjení praktické spolupráce mezi katolíky a Židy, současně však také konstatovaly, že „problém židovsko-křesťanských vztahů se týká církve jako takové, protože když církev ,zkoumá své tajemství‘, setkává se s tajemstvím Izraele“.
Jan Pavel II. (1978–2005), který v roce 1986 jako první první papež od dob prvotní církve v Římě navštívil synagogu, při této příležitosti židovským věřícím řekl: „S judaismem máme takový vztah, jaký nemáme s žádným jiným náboženstvím. Jste našimi milovanými a v jistém smyslu také našimi staršími bratry.“ Roku 1998 Svatý stolec vydal důležitý dokument o holocaustu Pamatujme – zamyšlení nad šoa. A v jubilejním roce 2000 papež při své poutní cestě do Jeruzaléma podle židovského zvyku vložil do štěrbiny v Západní zdi neboli Zdi nářků papírek s modlitbou, přičemž se jednalo o modlitbu prosící za odpuštění hříchů, kterých se katolíci v dějinách dopustili proti Židům.
Také na židovské straně byl rok 2000 mezníkem: Ve Spojených státech v něm bylo publikováno prohlášení Dabru emet (Mluvte pravdu), podepsané zhruba třemi stovkami rabínů a učenců z různých směrů judaismu. Jsou v něm rozebírány hlavní body vzájemné podobnosti či prostoru pro vzájemnou toleranci mezi judaismem a křesťanstvím (uctívání téhož Boha, hledání autority v téže knize, přijímání morálních principů Tóry aj.) a vyjádřena vůle k dialogu.
Papež Benedikt XVI. (2005–2013) ve stopách svého předchůdce navštívil synagogu (nejprve v Kolíně nad Rýnem a pak i v Římě), Izrael a také Osvětim. Snažil se však také o dialog s takzvanými lefebvristy (skupinou na pomezí katolicismu a odpadlictví odmítající Druhý vatikánský koncil a zvláště také Nostra aetate) a při jeho zrušení exkomunikace lefebvristických biskupů katolicko-židovským vztahům uškodila kauza lefebvristického biskupa Williamsona, který ve stejné době vystoupil jako popírač holocaustu.
Neochabla však ani vůle katolické církve spolupracovat se Židy, ani vůle k dialogu s křesťany ze židovské strany. Roku 2008 bylo v Izraeli rabínem Šlomo Riskinem založeno Centrum pro židovsko-křesťanské porozumění a spolupráci (CJCUC) umožňující křesťanským návštěvníkům Svaté země studovat židovské kořeny křesťanství a hebrejskou Bibli s ortodoxními rabíny. V roce 2011 CJCUC vydalo deklaraci Židovské chápání křesťanů a křesťanství a roku 2015 (k padesátému výročí Nostra aetate) obzvlášť důležitý dialogický text Prohlášení ortodoxních rabínů o křesťanství: Konat vůli našeho Otce v nebesích. Ortodoxní rabíni v těchto textech uznávají, že křesťané mají vztah k Bohu Izraele, a i když si udržují svou židovskou identitu, určitým způsobem akceptují křesťanství jako náboženství, jehož vznik byl Bohem chtěnou aktivitou a darem pro národy. Neméně důležitý je i židovský dokument Mezi Jeruzalémem a Římem, který k půlstoletému výročí Nostra aetate sepsali zástupci evropských, amerických a izraelských rabínů a v roce 2017 jej v Římě opožděně předali papeži Františkovi.
Za dnešního papeže jsou vztahy mezi katolíky a Židy pravděpodobně nejlepší v dějinách. Františkovým blízkým přítelem už z Argentiny je rabín Abraham Skorka, s nímž papež v roce 2014 (ještě i v doprovodu muslimského imáma) vykonal pouť do Svaté země. O dva roky později František jako třetí hlava katolické církve v řadě navštívil římskou synagogu. Známé je i jeho pozvedání hlasu proti ožívání antisemitismu. Důležité styčné téma představuje také ochrana života: 28. října 2019 bylo ve Vatikánu zástupci křesťanů, Židů i muslimů podepsáno společné prohlášení zaměřené na nepřijatelnost eutanazie.
Na letošní říjen byla podle zprávy Vatican News ve spojení s 55. výročím Nostra aetate plánována společná konference CRRJ a IJCIC v brazilském São Paulo, jež měla zdůraznit společné hájení důstojností člověka stvořeného k Božímu obrazu. V důsledku složité situace na světové úrovni konference nemohla být zorganizována, a proto se přistoupilo k výměně poselství mezi představiteli obou organizací, kardinálem Kurtem Kochem a rabínem Noamem Maransem. Tato poselství ocenila jak samotné Nostra aetate, tak i cestu, kterou obě společenství víry ve svých vzájemných vztazích za posledních pětapadesát let prošla. Dopis rabína Maranse například obsahoval konstatování, že od vydání Nostra aetate nastal čas, který „proměnil dvoutisícileté nepřátelství v požehnání přátelských vztahů“.
