Portál Církev.cz nyní připomněl, že patronkou litoměřické diecéze se před dvaceti lety, 24. října 2000, stala svatá Zdislava. V tamní katedrále sv. Štěpána to po souhlasu papeže vyhlásil tehdejší biskup Josef Koukl. Paní Zdislava byla vzorem manželky a matky a také vzorem křesťanky pomáhající nemocným a potřebným. Její charitativní zaměření a sociální cítění sdílelo i mnoho litoměřických biskupů.
Zdislava působila ve třináctém století v Jablonném v Podještědí na území dnešní litoměřické diecéze, která však samozřejmě v době jejího života ještě neexistovala. Již od jedenáctého století ale existovala litoměřická kapitula a románský kostel sv. Štěpána, předchůdce dnešní katedrály. Takzvaná zakládací listina litoměřické kapituly v přípisku z počátku třináctého století obsahuje dvě vůbec nejstarší známé česky psané věty. Říkají, že Pavel dal v Ploskovicích a Vlach v Dolanech zemi Bohu a svatému Štěpánu.
I když v době předcházející založení biskupství byla kapitula v úpadku a celé Litoměřice utrpěly velké škody za třicetileté války, existence kapituly v čele s proboštem hrála při vzniku diecéze významnou roli. Pražský arcibiskup kardinál Arnošt Harrach a litoměřický probošt Maxmilián Rudolf Schleinitz, který se posléze stal prvním biskupem (1655–1675), ovšem argumentovali i potřebou čelit „nebezpečí bludařství“ vzhledem ke skutečnosti, že v horských částech severních Čech u hranic se Saskem nerušeně působili luterští kazatelé. Schleinitz podal první návrh na zřízení biskupství roku 1640, k jeho uskutečňování však docházelo jen velmi pomalu vzhledem ke komplikovaným jednáním mezi církevními a světskými autoritami. Také řešení hmotného zabezpečení diecéze bylo zdlouhavé; mezníkem se stala koupě panství Stvolínky z roku 1647.
K vydání zřizovací buly došlo až 3. července 1655 a ke slavnostní intronizaci Schleinitze 25. května 1656. Diecéze se rozprostírala jen na území tehdejšího Litoměřického kraje. Biskup Schleinitz byl znám jako pastýř velmi dbající na mravní život diecézního kněžstva i jako podporovatel vědy a umění (udržoval styky s Balbínem, Škrétou aj.). Po své smrti z roku 1675 byl pochován v nové katedrále, kterou v Litoměřicích budoval. K dokončení její stavby však došlo až za jeho nástupce Jaroslava Ignáce Šternberka (1676–1709).
Drtivá většina biskupů se plně věnovala svým pastoračním úkolům a významně se zapisovala i do dějin svého sídelního města. Výjimku však představuje Hugo František Königsegg-Rottenfels (1711–1720), který k diecézi neměl žádný vztah a Litoměřice pro něj byly spíše jen jedním ze stupínků církevní a politické kariéry. V dobách jeho časté nepřítomnosti jej zastupoval královéhradecký biskup Jan Adam Vratislav z Mitrovic, který se pak po jeho smrti nechal přeložit a byl sám biskupem litoměřickým (1721–1733). Vratislav byl velmi významnou postavou na biskupském stolci, povolával do diecéze slavné umělce (Santiniho, Brandla, Brauna), byl velkým českým vlastencem a projevoval hluboké sociální cítění.
Jeho nástupce Mořic Adolf Karel ze Sachsen-Zeit (1733–1759), pocházející z vedlejší větve saského královského rodu Wettinů, vybudoval v Litoměřicích vlastní dvůr, zřídil v rezidenci obrazovou galerii a zasloužil se o založení prvního litoměřického semináře. Jako jediný z litoměřických biskupů získal i titulární hodnost arcibiskupa. Byl posledním z biskupů ztělesňujících světla i stíny doby baroka.
Emanuel Arnošt z Valdštejna (1760–1789) už patří do doby osvícensko-obrozenecké. Ještě jako svatovítský kanovník jako první kázal v pražské katedrále česky. Jako litoměřický biskup sestavil sbírku česky psaných i tištěných biblí, svou sbírkou mincí podnítil M. A. Voigta k tomu, aby položil základy české vědecké numismatiky, a kromě Voigta se stýkal i s Dobrovským, Dobnerem a dalšími představiteli první fáze národního obrození. Také z náboženského hlediska patřilo jeho působení k nejvýznamnějším, ovšem s výjimkou období josefinismu, kdy bylo plnění úkolů církve zkomplikováno osvícenskými reformami. Ty nicméně litoměřické diecézi přinesly i ztrojnásobení jejího území, když k ní císařským dekretem z roku 1784 byly přičleněny kraje žatecký a mladoboleslavský.
Biskup Jan Ferdinand Kindermann (1790–1801) byl sám josefinistou a osvícenským reformátorem. Ve svatoštěpánské katedrále kázal německy a i když se dokázal zastat i Čechů, česko-německé vztahy se za jeho působení zostřily. Po něm jmenovaný Václav Leopold Chlumčanský (1802–1815) si získal čestné přízvisko „otec chudých“. Po bitvě u Chlumce z roku 1813 se také osobně staral o raněné vojáky obou armád. Počítal se i mezi české obrozence a právě v Litoměřicích zavedl jako první na gymnáziu i v semináři vyučování češtiny. Mezi přední obrozence patřil i Josef František Hurdálek (1815–1822), jmenovaný po Chlumčanského přechodu na post pražského arcibiskupa jeho nástupcem v Litoměřicích. Ten byl kladně vnímán i protestanty jako vynikající a snášenlivá křesťanská osobnost. Obrozenecké kruhy přijaly jeho jmenování s nadšením. Jeho přední spolupracovník Michal Josef Fessl však byl radikální bolzanista a zakladatel tajného spolku, posléze úřady uvězněný. Hurdálek, obviněný ze stranění osvícenství, musel nakonec odstoupit.
Jeho nástupce Vincenc Eduard Milde (1823–1832) se zapsal nejen do dějin diecéze, ale i do obecných dějin. Významný historický dokument představuje jeho mimořádně fundovaná odpověď na dotazník vídeňské vlády v době obav z revolucí roku 1830, v níž Milde kriticky rozebral tehdejší situaci a uvažoval dokonce o odstranění feudalismu. O významu tohoto litoměřického biskupa svědčí skutečnost, že byl přeložen jako arcibiskup do Vídně. V Litoměřicích se jeho nástupcem stal Augustin Bartoloměj Hille (1832–1865), vzorný pastýř věnující mimořádnou péči sledování činnosti kněží a duchovnímu růstu věřících. Patřil k biskupům se silným sociálním cítěním a pokusil se dokonce o zavedení křesťanských továren. V Litoměřicích nechal také postavit ústav pro hluchoněmé. Na podporu tohoto ústavu pak založil zvláštní nadaci jeho nástupce Augustin Pavel Vahala (1866–1877). I ten vynikal jak péčí o diecézi, tak štědrou dobročinností. Jako poslanec zemského sněmu vždy hlasoval s českou Národní stranou. Biskup Antonín Ludvík Frind (1879–1881) se vedle péče o diecézi uplatnil i svou literární činností (mj. sepsal české církevní dějiny) a přispěl k dostavění věže litoměřické katedrály.
Emanuel Jan Křtitel Schöbel (1882–1909), který byl před příchodem do Litoměřic velmistrem řádu křižovníků s červenou hvězdou, patřil k mnoha litoměřickým biskupům, kteří vynikali charitativní a sociální angažovaností. V biskupském zámku ve Stvolínkách například založil letní prázdninovou kolonii pro chudé děti. Byl Němec, ale v péči o věřící obou národností zachovával naprostou nestrannost. Jako velký mariánský ctitel věnoval péči dvěma nejvýznamnějším poutním místům v diecézi, tradičnímu Bohosudovu a s novým mariánským zjevením z roku 1866 spojenému Filipovu.
V měnících se politických poměrech na přelomu rakouského a československého období zastával úřad litoměřického biskupa Josef Gross (1910–1931), Němec, který měl jako jediný v dějinách diecéze v letech 1923–1929 pomocného biskupa, Antonína Čecha. Vzhledem ke svému spojení se zaniklou monarchií byl Gross po roce 1918 v těžké situaci, ve funkci však zůstal až do své smrti. Také jeho nástupcem byl jmenován Němec, Anton(ín) Alois Weber (1931–1947), který však na rozdíl od Grosse dokonale ovládal češtinu a nemohl být podezírán ani z německého nacionalismu, ani z neloajality k československému státu. V době vrcholícího napětí v pohraničí naopak pohrozil odvoláním kněžím, kteří se angažovali v Sudetoněmecké straně. Tyto a další jeho „hříchy“ mu nacisté nikdy nezapomněli. Po celé období let 1938–1945 čelil biskup Weber velkým problémům. Ty pak ovšem pokračovaly i v době poválečného českého nacionalismu, kdy byl postižen protiněmeckými opatřeními a nemohl nadále plnit úkoly biskupa. Zásluhu na tom, že mohl alespoň důstojně dožít v Litoměřicích, měl jeho nástupce Štěpán Trochta (1947–1974), sám bývalý vězeň německých koncentračních táborů.
Salesián Trochta je mezi litoměřickými biskupy zcela mimořádnou postavou, a to nikoliv jen proto, že byl jako jediný z nich jmenován kardinálem. V čele diecéze z církevněprávního hlediska stál sedmadvacet let, fakticky však jen v obdobích let 1947–1950 a 1968–1974, která byla obě extrémně těžká. Po únoru 1948 vedl delegaci biskupů při jednáních se státní delegací vedenou Alexejem Čepičkou, s nímž se znal z Mauthausenu. Čepička právě jemu vyhrožoval, že skončí-li jednání neúspěšně, ponese nejtěžší důsledky, což se pak také stalo. Od roku 1950 byl Trocha internován ve své rezidenci. Roku 1953 byl zatčen a v následujícím roce ve vykonstruovaném procesu odsouzen k pětadvaceti letům vězení. To bylo podle jeho slov po návratu ještě krutější než nacistické. Propuštěn byl z podlomeným zdravím na amnestii z roku 1960, aniž by směl působit v pastoraci. Teprve roku 1968 se mohl vrátit do Litoměřic jako biskup. Papež jej pak jmenoval kardinálem, ale zveřejnění tohoto jmenování z roku 1973 jen zpečetilo Trochtův osud. Normalizační režim kardinála nenáviděl a krajský církevní tajemník s ním při jednom mnohahodinovém „rozhovoru“ z roku 1974 jednal s takovou brutalitou, že to znamenalo Trochtovu smrt. Jeho pohřbu se zúčastnil i kardinál Karol Wojtyla, který při něm Trochu nazval mučedníkem.
Po Trochtově smrti byla osiřelá diecéze ještě více vydána na pospas církevním tajemníkům a Státní bezpečnosti, i když kapitulní vikář Josef Hendrich, člen kolaborantské organizace Pacem in terris, se její kněze snažil do jisté míry chránit. Teprve v době krize režimu koncem osmdesátých let komunisté přistoupili na obsazení jednoho z uprázdněných biskupských stolců, a to právě v Litoměřicích vzhledem k tomu, že v tomto městě byla v době komunismu „ve vyhnanství“ jediná teologická fakulta v českých zemích.
V červenci 1989 byl novým biskupem jmenován Josef Koukl. O čtyři měsíce později získala církev konečně svobodu poté, co se i litoměřičtí studenti bohosloví aktivně zapojili do sametové revoluce. Biskupu Kouklovi a jeho spolupracovníkům připadl těžký úkol usilovat o nápravu důsledků komunistické devastace, která ve vztahu k chátrání kostelů a far i úpadku náboženského života nejhůře postihla pohraniční oblasti. Snažil se zmírnit i důsledky poválečného vyhnání diecezánů německé národnosti zvaním někdejších vyhnanců a jejich potomků na slavnostní bohoslužby a rozvíjením přátelských kontaktů se sousedními německými diecézemi. Za činnost na poli česko-německého usmíření mu byla roku 2005 udělena Evropská cena Karla IV. To už však byl Koukl emeritním biskupem. Na odpočinek odešel v roce 2003. O osm let dříve došlo ke kanonizaci sv. Zdislavy a v Litoměřicích začal vycházet diecézní měsíčník Zdislava. Biskup Koukl zemřel roku 2010. Děsivým důkazem přetrvávající mravní devastace se po Kouklově pohřbu stalo vyloupení jeho hrobky a zneuctění biskupovy tělesné schránky zloději…
O Vánocích 2003 byl novým biskupem jmenován Pavel Posád, kterému však nebylo dopřáno šťastné působení v čele litoměřické diecéze. Hned na jeho začátku onemocněl. Koncem roku 2004, kdy už byl fakticky zdráv, byl do diecéze jako apoštolský administátor jmenován tehdejší královéhradecký biskup Dominik Duka. K navrácení biskuských pravomocí Pavlu Posádovi nikdy nedošlo a začátkem roku 2008 bylo jeho působení v Litoměřicích i formálně ukončeno.
Dvacátým biskupem litoměřickým je od sklonku roku 2008 Jan Baxant. Ten v kázání při bohoslužbě spojené s poutí ke hrobu patronky diecéze v Jablonném z května 2011 řekl: „Dle historických dokumentů svatá Zdislava jako manželka a matka vydávala příkladné svědectví obětavého života druhým lidem, svým současníkům. Pomáhala nemocným a strádajícím, jako by to byli členové její rodiny. Taková péče o bližní i mimo starosti o vlastní rodinu nemohla být utajena. Snadno si dovedeme představit, že v blízkosti ryzího, křesťansky jednajícího člověka, kterým svatá Zdislava byla, se lidé cítili dobře. V atmosféře pokoje a dobra je vždycky člověku dobře, i dnes.“
