Radio Proglas dne 22. října 2020 v rubrice „Dnešek v kalendáři“ připomnělo 55. výročí úmrtí evangelického teologa Paula Johannese Tillicha (1886–1965), přičemž citovalo anotaci překladu jeho kázání vydaných v Kalichu pod názvem Otřásání základů: „Jeho pronikavé meditace a úvahy nad známými či méně známými biblickými texty i po letech překvapují hlubokým porozuměním, existenciálním nábojem a praktickým uchopením křesťanského poselství.“
Je jasné, že v rámci krátkého výročního připomenutí dané osobnosti není místo na kritický rozbor jejího odkazu a že nic takového nelze hledat ani v anotaci jejích textů. Jako základní přiblížení Paula Tillicha však citovaná slova mohou být až matoucí, protože tento myslitel nebyl biblickým teologem, ale naopak autorem, jehož texty jsou více než Biblí prodchnuty myšlenkami spojenými s moderními filosofickými a psychologickými směry. To je patrné i z jeho hlavního, velmi málo biblického díla Systematická teologie. „Otřásání základů“, o němž hovoří název jeho kázání, by se dalo vztáhnout na otřásání základů křesťanského pravověří, které lze pozorovat i u velmi vlivných teologů dvacátého století v čele právě s Paulem Tillichem.
Tillich je všeobecně považován za jednoho z nejvlivnějších protestantských teologů dvacátého století, který na jednoznačně nejvyšším piedestalu nemůže stát jen díky svému vrstevníkovi a rovněž nezpochybnitelně velmi významnému teologovi Karlu Barthovi (1886–1968). Ten byl sice lidsky jeho přítelem, současně ale představitelem evangelické neo-ortodoxie a Tillichovým teologickým antipodem.
Novodobé křesťanství se musí potýkat s novým rozdělením, které tentokrát nevede po hranicích mezi jednotlivými konfesemi, ale mezi obhájci ortodoxie a těmi, kdo chtějí obsah křesťanské víry přizpůsobit modernímu myšlení. Tilich nechtěl být jedních z liberálních teologů, kteří se spíše než Božím zjevením řídí normami moderní doby, ale představitelem střední cesty mezi liberálními protestanty a barthiány, přizpůsobujícím křesťanskou zvěst modernímu myšlení bez ztráty jejího zvláštního charakteru. I když nelze než souhlasit s jeho snahou brát vážně otázky moderního člověka a adresovat nadčasovou zvěst do současné situace, jeho kritikové se ne bezdůvodně domnívají, že v tomoto úsilí neuspěl a prvky věčné pravdy přece jen obětoval časné situaci.
Sporná je už i odpověď na nejzákladnější otázku, zda lze vůbec Tillicha označit za teistu věřícího v osobního Boha. Jeho oblíbené formulace, známé především z vlivných děl Odvaha být a Dynamika víry, hovoří o Bohu jako Bytí (ne bytosti) či o „Bohu transcendujícím Boha teismu“, což může působit spíš panteisticky. Nenechávají kámen na kameni ani ve vztahu k základním pojmům křesťanství, když Tillich místo o hříchu mluví o nepřijatelnosti, místo termínu milost používá pojem přijetí a místo o víře hovoří o odvaze. Tu definuje jako „odvahu přijmout sebe samého jako přijatého navzdory své nepřijatelnosti“, v „přitakání tomu, že mně bylo a je přitakáno, a sebepřitakání na základě tohoto přitakání“. Absolutní víra navíc podle Tillicha spočívá v „přitakání tomu, že mně je přitakáno bez někoho či něčeho, co nám přitakává“. Formulace tohoto druhu mohou působit i ateisticky.
Tillichův značně neurčitý Bůh se také nemohl dost dobře stát člověkem. Tillichova christologie se spíš než ortodoxní zdá být nestoriánská, tj. oddělující božství či Boží slovo od Ježíšova lidství. Velmi příznačný byl Tillichův poslední rozhovor s Barthem z roku 1963, při kterém Tillich vyprávěl o své návštěvě Nazaretu. V jeskyni Zvěstování při ní objevil desku s latinským nápisem Hic Verbum caro factum est (Zde bylo Slovo učiněno tělem), jehož zvěsti rozhodně odporoval. Barth tehdy Tillicha vtipně vyzval, aby se dal pomocí psychoanalýzy zbavit své zaryté zášti vůči ortodoxii.
Psychoanalýza byla samozřejmě jedním z moderních myšlenkových směrů a terapeutických technik, které progresivního Tillicha silně ovlivnily. Paul Tillich se narodil v Prusku jako syn konzervativního luterského pastora a i když zpočátku kráčel v jeho stopách – po vystudování teologie se roku 1912 sám stal duchovním a za války působil jako vojenský kaplan –, z války se pak vrátil již jako bohémský světák, revoluční socialista a muž po všech stránkách nekonzervativního smýšlení. V letech 1919–1933 působil na německých univerzitách, přičemž se věnoval víc filosofii než teologii. Od roku 1929 byl profesorem univerzity ve Frankfurtu, která ani neměla teologickou fakultu a Tillich se zde jako patrně jediný křesťan pohyboval v prostředí utvářeném takzvanou frankfurtskou školou, vycházející z protináboženských myslitelů Marxe a Freuda.
Po nástupu nacistů k moci musel Tillich pro svou socialistickou angažovanost odejít z frankfurtské univerzity i z Německa a od roku 1933 až do své smrti působil převážně na amerických univerzitách. V Americe zůstal utopickým socialistou a současně si získal velkou oblibu i v kruzích spojených s nastupující religiozitou typu New Age či se spiritualitou ovlivněnou existenciální filosofií a psychologií. Je nutné uznat, že se své popularity snažil využívat k evangelizaci víře odcizené americké inteligence, jíž byly primárně určeny jeho smělé, tradiční náboženské i protináboženské představy rozbíjející formulace. Výsledky jeho působení mezi stoupenci „spirituality bez Boha“ mohou ovšem budit i rozpaky. Například slavný představitel humanistické psychologie Abraham Maslow se Tillicha dovolával jako svědka údajné skutečnosti, že sofistikovaní teologové opouštějí představu osobního Boha a slovo „Bůh“ pro ně zůstává jen synonymem toho, co ateisté či agnostici definují naturalistickým způsobem.
Tillich každopádně zemřel na vrcholu slávy, jako jeden z mediálně nejpopulárnějších myslitelů Ameriky i celého Západu, dne 22. října 1965. Byl pohřben nejprve ve svém domově v East Hamptonu na Long Islandu, aby pak v následujícím roce byla urna s jeho popelem přenesena do Pamětního parku Paula Tillicha v New Harmony ve státě Indiana.Toto místo připomíná ideály utopicko-socialistických komunit a jeho moderní přírodní „dóm“, kde žádná střecha nebrání výhledu do nebe, je projevem nové, synkretické spirituality.
Tillich byl dvakrát ženatý. Jeho první manželství s Margarete Weverovou skončilo rozvodem krátce po první světové válce. Druhá manželka, Hannah Tillichová Gottschowová, vydala po smrti svého muže skandální paměti, pojednávající mj. o množství jeho mimomanželských afér. Tillichovy problémy s tradičním křesťanstvím se tedy týkaly obou spojitých nádob, ortodoxie i ortopraxe.
