Na tento měsíc připadá čtvrté výročí udělení Nobelovy ceny za literaturu Bobu Dylanovi z října 2016. Jedním z důvodů, proč byly jeho texty takto oceněny, musel být i jejich barvitě apokalyptický ráz. Ten je dvojnásob nepřehlédnutelný nyní, posloucháme-li Dylanovy písně v letošním apokalyptickém roce.
I když je Dylan často spojován s „květinovými dětmi“ šedesátých let a jejich naivním optimismem, ve skutečnosti mu sotvaco může být vzdálenější. Z mnoha jeho skladeb je víc než zřejmé písničkářovo přesvědčení o tom, že lidstvo nemá svou budoucnost ve vlastních rukou, ale musí ji hledat u Boha. To platí i o Dylanově velmi důležité písni Señor (Tales of Yankee Power) z roku 1978. Název této písně je sice na první pohled podobně záhadný jako její text, slovo „Señor“ nicméně znamená „Pane“ a podtitul „Příběhy o yankeeské moci“ lze v kontextu Dylanovy tvorby vnímat jako odkaz k poslednímu soudu, při kterém budou pyšní a mocní poníženi.
Literární jedinečnost Dylanových textů samozřejmě spočívá v neposlední řadě i v jejich dvojznačnosti básnických výpovědí umožňujících různé asociace a interpretace. Součástí této dvojznačnosti je zde i použití španělského „Señor“ místo anglického „Lord“, díky němuž může být celá skladba současně vnímána jako rozhovor autora s Pánem (Kristem) i jako popis dialogu mezi španělsky mluvícím imigrantem a převaděčem na mexicko-americké hranici.
Samotný Dylan za inspiraci, z níž se zrodila tato píseň, označil svou cestu vlakem z Mexika do Kalifornie, při níž prý spatřil starce, jehož oči svítily a z jehož nozder se kouřilo. Při pohledu na muže, kterému muselo být snad sto padesát let, si podle svých slov řekl: „Ano, toto je člověk, se kterým jsem chtěl mluvit.“
Señor je podle tohoto líčení bytostí současně lidskou i nadlidskou, což by se v rámci archetypální psychologie Carla Gustava Junga, kterou byl Dylan v sedmdesátých letech ovlivněný, dalo vysvětlovat tím, že jde o archetyp Moudrého starce či o postavu odkazující k archetypu Boha. Stařec nadlidského věku však může být každopádně považován i za biblický odkaz ke knize Daniel 7,13, kde je Bůh nazýván „Věkovitým“. Señora lze současně pokládat i za Syna člověka – tedy Mesiáše –, který v tomto starozákonním proroctví přichází k Věkovitému a je Mu dána veškerá vladařská moc.
Celý rozhovor vypravěče se Señorem dává smysl právě jen za předpokladu, že se jedná o Boha, resp. o Krista. Jen jemu může být adresována hned úvodní otázka první sloky, v níž se vypravěč Señora ptá, kam dnes směřuje loď státu, zda mají Američané namířeno „na Lincoln County Road, nebo k Armageddonu“ (tj. ke svobodě symbolizované Lincolnem, nebo k apokalypse). Výraz „Armageddon“, převzatý ze Zjevení 16,16, současně odkazuje k další rovině textu, v níž se zpěvák ptá Pána na konec dějin vesmíru, předpověděný v Bibli. Poslední významovou rovinu pak představují autorovy otázky, týkající se jeho vlastní, osobní budoucnosti.
Tato rovina vystupuje do popředí ve druhé a třetí sloce. Vypravěč na palubě lodi bičované větrem myslí na dívku s křížem na krku, která jej při rozloučení objala a řekla mu, aby na ni nezapomněl. Současně si však klade otázku: „Jak dlouho musím ještě upírat oči ke dveřím?“ Tu lze označit za klíčový verš celé písně, ze kterého je zřejmé, že v ní jde o čekání na Krista.
Jen On, který podle Zjevení 3,20 říká „Hle, stojím přede dveřmi a tluču“, může být s pohledem upřeným na dveře očekáván. Dylan k tomuto verši odkazoval už ve své písni Oh, Sister z roku 1975, tehdy ale z opačné perspektivy, z pohledu Ježíše, který v této písni prosí svou sestru či nevěstu (míněn patrně Izrael), aby se neodvracela ve chvíli, kdy jí přichází zaklepat na dveře.
V písni Señor tento obraz navazuje další odkaz na Apokalypsu v podobě ve čtvrté sloce zaznívajícího verše „cítím ocas draka“ (tj. cítím blízkost eschatologické bitvy s drakem-ďáblem, líčené ve dvanácté kapitole knihy Zjevení).
V dramatickém finále celé skladby posléze vypravěč říká, že bude připraven, až bude připraven Pán, dožaduje se od Něj, aby „převrhl tyto stoly” (tak jako Ježíš podle Matoušova evangelia 21,12 zpřevracel stoly směnárníků v jeruzalémském chrámě), a v úplně posledním verši úpěnlivě volá: „Můžeš mi říct, na co vlastně čekáme, Pane?“
Kristus na Dylanovo netrpělivé očekávání brzy odpověděl. Zpěvák, který v roce 1978 procházel velmi temným obdobím svého života spojeným s rozvodem jeho manželství a svěřením dětí do péče matky, hrál v tomto roce píseň Señor a další skladby z tehdy zbrusu nového alba Street-Legal na takzvaném alimentačním turné. Cítil se při něm velmi zle. Při koncertu v San Diegu ze 17. listopadu 1979 si toho všiml někdo z publika a hodil mu na pódium malý stříbrný kříž. Když pak Dylan přespával v hotelu ve městě Tuckson na pomezí Spojených států a Mexika, vytáhl v hotelovém pokoji tento kříž z kapsy – a v tom okamžiku prožil ohromující zkušenost, kterou sám později popsal takto:
„Tam v pokoji byl přítomen kdosi, kdo nemohl být nikdo jiný než Ježíš… Ježíš na mne vložil svou ruku. Byla to fyzická záležitost. Cítil jsem to. Cítil jsem to všude kolem. Cítil jsem, že se mi chvěje celé tělo. Sláva Pána mne srazila dolů a vyzdvihla mne… Ježíš se mi zjevil jako Král králů a Pán pánů…“
Zpěvákovo hledání a čekání bylo u konce. V jeho životě přicházelo na řadu období spojené s přijetím křtu a s dalším poznáváním Krista.
