Podle zprávy zveřejněné 10. října 2020 v českém vysílání vatikánského rozhlasu a na webu radiovaticana.cz papež František v tento den přijal delegaci věřících z arcidiecéze Ravenna, kteří připutovali do Říma u příležitosti zahájení jubilejního roku k 700. výročí smrti Danta Alighieriho.
Velký italský básník zemřel 14. září 1321 právě v Ravenně, kde také dokončil svou slavnou Božskou komedii. František vyjádřil naději, že nás Dantův rok povzbudí k opětovné četbě tohoto díla, „abychom si uvědomili svůj úděl exulantů“ a obrátili se „od nepořádku k moudrosti, od hříchu ke svatosti, od ubohosti k blaženosti, od děsivé kontemplace pekla k blaživé kontemplaci ráje“.
Druhý z citovaných výroků dnešní papež převzal od svého předchůdce Pavla VI. z jeho apoštolského listu Altissimi cantus k 700. výročí Dantova narození z roku 1965. Danta rádi citovali a komentovali i papežové Jan Pavel II. a Benedikt XVI. Také František tak činí opakovaně. V roce 2015 například vydal poselství k 750. výročí básníkova narození, v němž Dantovými slovy hovořil o povolání lidstva opustit „líchu, jež nás tak divokými činí“, a putovat ke svému cíli, kterým je „Láska, z níž pohyb slunce má i všecky hvězdy“. Další Františkova dantovská reflexe by se podle jeho příslibu „s Boží pomocí“ v jubilejním roce 2021.
Již v roce 1921 papež Benedikt XV., uznávaný znalec italské literatury, básníkovi věnoval encykliku In praeclara summorum, která začíná slovy: „Mezi mnoha oslavovanými génii, jimiž se katolická víra může pyšnit a jejichž stálými dlužníky civilizace a náboženství jsou, génii, kteří vedle jiných oblastí učenosti vydali nesmrtelné plody zvláště v literatuře a umění, stojí nejvýše Dante Alighieri.“
Dante byl ovšem „jen“ velikým básníkem a mužem ztělesňujícím propojení víry a kultury, nikoliv světcem. Je zajímavé, že novodobí papežové projevují vůči jeho slabostem mnohem větší toleranci, než jakou on projevoval vůči slabostem jejich předchůdců (v první části Božské komedie básník při putování peklem potkává ne méně než pět papežů…). Náboženskopolitické spory Dantovy doby lze však samozřejmě brát jako už dávno neaktuální, podobně jako pro dnešní dobu nemá žádný význam ani skutečnost, že se v Božské komedii odráží již dávno překonaný obraz vesmíru. V Dantově putování mezi peklem, očistcem a rájem jde o věčné a neměnné duchovní skutečnosti. Jak nyní konstatoval papež František, dnešní čtenáři Božské komedie, například adolescenti, „vnímají sice onu vzdálenost, která je dělí od autora a jeho světa, avšak pociťují také překvapivou rezonanci“, která se projevuje především tam, „kde půvab pravdy, krásy, dobra a nakonec Boha dává pocítit svou mocnou přitažlivost“.
Podle Františka není nepřeklenutelná ani propast mezi dnešní dobou sekularismu a „zlatou érou evropské civilizace“, jejímž výjimečným představitelem Dante byl. Představa Dantovy doby jako „zlaté éry“ je nicméně z pohledu křesťanského historika sporná, protože s celistvě křesťanským viděním světa byla spojena spíš bezprostředně předcházející doba vrcholné scholastiky, zatímco v období s Dantem spojených počátků renesance se zdá nastupovat spíš určitá nejistota a krize, vnímatelná ovšem i jako šance.
Každopádně šlo o přelomové období podobně, jako je zřejmě přelomová i doba, ve které se zase jednou nacházíme dnes. Také letošní pandemie může být nejen krizí, ale i šancí. To ovšem jen v případě, že nám v temnotách tohoto roku zazáří Světlo víry tak, jak o tom papež ve stejnojmenné encyklice z června 2013 píše právě s odkazem na citát z Božské komedie, v němž Dante popisuje víru jako jiskru, „která vznítí / to, co pak může už jen plápolat, / a také v duši jako hvězda svítí“.
