Clive Staples Lewis (1898–1963) byl velmi významným britským literárním historikem a teoretikem, do povědomí široké veřejnosti však vstoupil především jako spisovatel. Mezi křesťany jsou populární jeho teologická, apologetická a popularizační díla (např. K jádru křesťanství nebo Rady zkušeného ďábla), prakticky všichni však znají jeho „dětskou“ beletristickou sérii Letopisy Narnie. Na tento měsíc připadá sedmdesáté výročí vydání knihy Lev, čarodějnice a skříň, jež vyšla v říjnu 1950 jako první publikovaný svazek Letopisů.
Catholic Herald připomněl uvedené výročí článkem kněze a autora knihy o Narnii Michaela Warda, publikovaným na internetových stránkách tohoto časopisu dne 29. září 2020 pod poněkud provokativním názvem: „Aslan je brilantním zpodobněním Krista. Ale kde je Maria?“
Ward, nezpochybnitelný znalec Lewise, v něm popisuje zrod Narnie, světa mluvících zvířat, do kterého vstupují děti z Anglie, aby v něm prožívaly (nikoliv jen) pohádková dobrodružství. Spisovatel ji nestvořil s úmyslem napsat alegorické převyprávění evangelia pro děti a ani postava lva Aslana nebyla při psaní Letopisů primární. Od chvíle, kdy si jeho umělecká imaginace zrod této kristovské postavy vyžádala, si však Lewis kladl otázku, jak by vše vypadalo v případě, že by existoval svět jako Narnie a Bůh se rozhodl se v něm vtělit tak, jako to opravdu udělal v našem světě.
Lewisovi patří uznání už i za samotnou odvahu, s níž se vydal tímto riskantním směrem. Je známo, že například náš Jan Karafiát se ve svých Broučcích této cesty neodvážil a zvolil prostší způsob jejich propojení s evangeliem: Bůh se v nich nestal broučkem, ale Brouček otevřeným oknem kostela slyšel zvěst o tom, že se Bůh stal člověkem. Lewis si vybral mnohem náročnější podobu žánru na pomezí pohádky a duchovní bajky, v níž se ani o Bohu, ani o Kristu explicitně vůbec nemluví, ale scény, v nichž se jednotlivé postavy setkávají s Aslanem, umožňují i čtenářům bez osobní náboženské zkušenosti udělat si o ní představu. Právě skutečnost, že je popisována způsobem zcela odlišným od běžného, pro ně nesrozumitelného náboženského jazyka, přitom může být ku prospěchu věci.
Něco podobného by se dalo říci i o skutečnosti, že Aslan není jen prvoplánovou alegorií Krista a že Lewis do této postavy zapracoval i některé mytologické motivy. K jeho vlastní konverzi ke křesťanství kdysi přispěly právě Lewisovy diskuse s J. R. R. Tolkienem, který mu mýty vysvětloval jako předobrazy toho, co pak v příběhu Ježíše Nazaretského skutečně vstoupilo do dějin. Katolický čtenář typu otce Warda ovšem může mít právě v porovnání se světem katolíka Tolkiena pocit, že ve světě anglikána Lewise chybí mariánská postava. Zatímco většina christologických článků kréda v Narnii své analogie má (Aslan umírá, aby zachránil chlapce, který sám sebe přivedl do záhuby, a vstává pak z mrtvých a celá série nakonec vrcholí jeho příchodem k poslednímu soudu), narození z panny nikoliv.
V Letopisech však každopádně nechybí obdoba mariánské víry. Dívčí postava, v níž je tato postava ztělesněna, hraje dokonce v Narnii výraznější roli než Panna Maria v evangeliích. Už od prvních stránek Lva, čarodějnice a skříně je protagonistkou celého příběhu Lucie (= Světlonoška), jedna ze sourozenců Pevensieových, která z nich má největší důvěru v Aslana a je mu nejbližší. Lucinka je z nich zároveň nejmenší a nejslabší, což dává vyniknout i veskrze mariánské myšlence, že jediná síla, na níž skutečně záleží, je síla víry.
Na počátku první Lewisem napsané knihy Letopisů stojí scéna, v níž Lucie prochází kouzelnou skříní a ocitá se v Narnii. Tuto zemi si zamiluje, a to nejen kvůli ní samé, ale především proto, že se v ní může setkávat s Aslanem. Jistě je tedy pro ni útěchou, když se od Aslana na konci jednoho z dílů dozvídá, že i když se už nebude moci vrátit do Narnie, bude ho moci pod jiným jménem poznávat ve svém vlastním světě. V posledním díle Letopisů se Lucka zdánlivě znovu ocitá v Narnii, ovšem tentokrát ne po projítí skříní, ale ve chvíli, kdy se jí a jejím bratrům zdá, že jejich vlak vykolejil. Na úplném konci celého příběhu pak stojí její rozhovor s Aslanem. Lucie mu jménem tří sourozenců říká, že sice prožívají nádherné chvíle, ale že jejich radost je zkalena obavou, že je Aslan zase pošle pryč, zpátky do jejich světa. A Aslan jemně vysvětluje, že toho už se není třeba bát, protože „vlak skutečně vykolejil“ a „vy všichni jste – jak jste tomu říkali ve stínových krajích – mrtví. Škola skončila – prázdniny začínají. Sen je tentam – toto je ráno.“
Takovýto obraz smrti více než co jiného připomíná Mariino nanebevzetí…
