Teprve příští měsíc uvidíme, nakolik se nám výročí 8. listopadu 1620 podaří připomenout v ekumenickém duchu. Letošní pražské zkušenosti zatím příliš mnoho optimismu nebudí. Zdá se, že jak stavovské povstání, umučení Jana Sarkandra, Bílá hora a pobělohorská rekatolizace, tak i novější události typu zboření a znovupostavení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí jsou v dějinné paměti křesťanů různých vyznání stále zapsány rozdělujícím způsobem. Přitom by však katolíci a protestanti neměli zapomínat ani na třetí významnou náboženskou komunitu českých dějin, židovskou obec, vůči níž je obzvlášť třeba zpytovat křesťanské svědomí. Na Moravě jsou pohnuté katolicko-protestantsko-židovské náboženské dějiny obzvlášť silně ztělesněny v Holešově, jehož obyvatelé nyní učinili příkladné gesto v podobě odhalení památníku smíření tří náboženských vyznání. Ta jsou v něm symbolizována třemi kořeny „stromu smíření“.
Výstavba památníku dovršila rekonstrukci holešovského náměstí sv. Anny, kde kdysi končilo židovské město a jednotlivá vyznání se zde vzájemně stýkala i potýkala. K jeho slavnostnímu odhalení došlo v neděli 11. října 2020.
Podle zprávy následně zveřejněné na webu města Holešova při slavnostním odhalení vystoupili starosta města Rudolf Seifert, autor památníku sochař Ondřej Oliva, pater Pavel Ambros, který také dopoledne sloužil mši svatou k ukončení roku sv. Jana Sarkandra, holešovský děkan Jerzy Walczak a Milan Svoboda, správce sboru Jednoty bratrské Holešov. Program byl posléze zakončen divadelním představením o sv. Janu Sarkandrovi, které nastudovalo farní divadelní uskupení.
Zpráva na holešovském webu končí konstatováním, že důležitá je shoda na ušlechtilé myšlence, zatímco symboliku památníku si může každý vyložit po svém. Něco podobného by se snad dalo říci i ve vztahu k událostem doby konfesních střetů: shodneme-li se na lítosti nad někdejšími projevy s násilím spojené nesnášenlivosti z kterékoliv strany, nemusí smíření překážet ani přetrvávající různost pohledů na některé události a jejich protagonisty. To se zdá platit i ve vztahu ke sv. Janu Sarkandrovi, jehož letošní slavení je jistě spíš záležitostí katolické olomoucké arcidiecéze než výrazem toho, že by se tento mučedník těšil úctě celé ekumeny.
S Holešovem byl přitom spojen i jiný trpitel, světoznámý duchovní učitel rovněž žijící v sedmnáctém století a současně představitel židovské komunity, která v dějinách tohoto města trpěla nejvíce, a to nejen v raném novověku (k pogromu v Holešově došlo ještě i po vzníku Československa). Rabín známý jako Šach, slavný učenec, jehož jméno nese holešovská synagoga a k jehož hrobu stále přijíždějí poutníci ze vzdálených zemí, by byl jistě vhodným „patronem“ snah o smíření.
I když tento v Holešově dožívající vyhnanec byl svědkem hrůz, při nichž „křesťané“ vyvražďovali židovské komunity v jeho rodné Litvě, sám může být v židovsko-křesťanských vztazích považován za představitele snášenlivosti. V Holešově napsal například dopis křesťanskému filosofovi Valentinovi Wiedrichovi, Šachovými slovy „tomu, kterého miluji jako sebe“. Ta až nápadně připomínají jeden z prvků holešovského památníku smíření, kterým jsou bronzové stuhy s českým, latinským a hebrejským nápisem „Miluj svého bližního jako sebe samého“.
