Na dnešek připadá 25. výročí smrti britské spisovatelky a bohemistky Edith Pargeterové (28. 9. 1913 – 14. 10. 1995). I když tato autorka zřejmě sama nebyla praktikující křesťankou, každopádně dobře znala středověké církevní dějiny Anglie a Walesu a zasloužila se o jejich popularizaci i o popularizaci řeholního života. Její zdaleka nejúspěšnější a nejoblíbenější literární postavou se totiž stal benediktinský mnich bratr Cadfael.
Knihy o bratru Cadfaelovi, které Pargeterová psala pod uměleckým jménem Ellis Petersová, se žánrově pohybují na pomezí historického a detektivního románu. O populárním benediktinovi byly natočeny i čtyři série televizních detektivek, čímž se zařadil po bok Sherlocka Holmese, Hercula Poirota či otce Browna. Vedle posledně zmíněného hrdiny detektivních povídek G. K. Chestertona patří ke Cadfaelovým předchůdcům i mnoho dalších fiktivních detektivů z řad kněží, mnichů i řeholnic. V monografii o Edith Pargeterové od Margaret Lewisové, která stejně jako všechny „cadfaelovky“ vyšla i v českém překladu, jsou z nich zmíněni například monsignore „Blackie“ Ryan kněze-spisovatele Andrewa M. Greeleyho, sestra Mary Helen řeholnice-spisovatelky Carol Anne O’Marie a Soer Angèle Henryho Catalana. Jako současný příklad literárních detektivů z řad zasvěcených osob by se dala zmínit sestra Fidelma Petera Tremayneho, která stejně jako Cadfael patří do žánru historických detektivek .
Všechny Cadfaelovy příběhy se odehrávají za opatů benediktinského kláštera v Shrewsbury Heriberta (1128–1138) a Radulfa (1138–1148), kteří jsou skutečnými historickými postavami. V cadfaelovských románech vystupují i další skuteční opati a biskupové (jakož i státníci a feudálové) tehdejší doby, i když postavy jednotlivých bratrů ve shrewsburském opatství včetně samotného Cadfaela jsou samozřejmě fiktivní.
Cadfael je hlavním hrdinou dvaceti románů a sbírky povídek Neobyčejný benediktin. V té Pargeterová uspokojuje zvědavost svých čtenářů tím, že říká něco o zrodu postavy Cadfaela a v úvodní povídce vypráví o tom, jak došlo k tomu, že se stal mnichem. Z předmluvy ke knize lze nabýt dojmu, že snad víra samotné Pargeterové byla poněkud synkretická v duchu typickém pro dvacáté století a zcela protikladném století dvanáctému. Spisovatelka v něm totiž Cadfaelův příběh staví do jedné roviny s praxí běžnou v Indii, kde muž nezřídka po dosažení určitého věku „všechno odhodí, oblékne žluté roucho sannjásího a odejde jen se žebráckou miskou“. Cadfael podle jejích slov sice vstoupil do kláštera až ve zralém věku, ale ne jako konvertita, protože „ve věku poměrně nekomplikované víry, ještě neobtížené a netrýzněné nenávistnými rozkoly, sektami a politiky, byl Cadfael vždy nepochybujícím věřícím“. Benediktinem se stal po skončení předešlé fáze svého života, v níž – zřejmě tedy bez jakýchkoliv pochybností – bojoval jako křižák v Orientě. Fanatismus a nezměrné násilí křížových výprav ovšem spisovatelka nechává zcela stranou a svého bývalého křižáka ne zcela přesvědčivě líčí jako člověka, který se vyznačuje především všeobjímající lidskostí…
Bratr Cadfael je nepochybně moudrým mužem, který právě díky své moudrosti může velmi úspěšně působit i jako amatérský detektiv napomáhající místnímu šerifovi ke spravedlivému či lidskému řešení záhadných zločinů, přičemž ovšem někdy právě lidskost a spravedlnost mohou být ve vzájemném napětí. Jde u něj ale o moudrost jiného druhu než u Chestertonova otce Browna s jeho hlubokým porozuměním propastnosti lidského hříchu i nezměrnosti Boží odpouštějící lásky. Cadfaelova moudrost je spíše pozemská, spojená s bohatými zkušenostmi s lidskou láskou i nenávistí, věrností i zradou apod. To souvisí i s tím, že otec Brown je knězem znajícím srdce hříšníků a dramata duchovního boje o jejich spásu ze zpovědnice, zatímco Cadfael jen laickým bratrem. Pokud bychom ovšem připustili oprávněnost výtek na adresu katolíka Chestertona, že jeho otec Brown se někdy příliš stává jen jakýmsi ztělesněním autorových ideových principů, dalo by se i o Cadfaelovi říci něco podobného – také odráží smýšlení své stvořitelky, na rozdíl od Chestertonova „pozemštější“ a přesvědčené o tom, že lidská přirozenost je v zásadě dobrá.
I když se někdy zdá, že způsob myšlení Cadfaela a dalších kladných postav z řad zasvěcených osob úplně neodpovídá jejich stavu a době, ve které se romány Edith Pargeterové odehrávají, v beletristických textech to nemusí být pokládáno za zásadní problém. Jisté je, že detektivky s bratrem Cadfaelem jsou čtivé a že svým čtenářům nabízejí nejen dobrou zábavu, ale také přiblížení benediktinského řádu i Řádu daného Stvořitelem, k jehož hledání do jisté míry vyzývají. Jedná se o řád, který není něčím vnějškovým, ale spíš představuje samotné ovzduší, ve kterém lidé žijí a dýchají.
Křesťanská víra je v opatství se samozřejmostí prožívána z hodiny na hodinu a ze dne na den ve spojení s rytmem církevního roku, rytmem modliteb i rytmem služby jednotlivých bratří. V románech je pěkně podán obraz strukturovaného mnišského života, v němž každý bratr zná své úkoly a uvědomuje si svou hodnotu. V rytmu benediktinského Ora et labora se střídá modlitba a práce, ale i odpočinek či studium.
Cadfael se v klášteře stará o zahrádku s léčivými bylinami a je zkušeným léčitelem poskytujícím pomoc nejen svým spolubratrům, ale i jiným nemocným. Tím je do jisté míry odůvodněna jeho částečná volnost v cestování mimo opatství i mimo Shrewsbury, kterou mu osvícený opat Radulfus dopřává.
Na úplném konci cadfaelovské série, v jejím posledním románu Pokání bratra Cadfaela, je však tato křehká rovnováha mezi Cadfaelovou „akčností“ a benediktinskou zásadou stálosti místa mnichova přebývání porušena. Ve středu pozornosti každého čtenáře se zde spíše než detektivní zápletka ocitá konflikt mezi Cadfaelovou identitou mnicha věrného řádu a poslušného opata na straně jedné a jeho „světskými“ závazky na straně druhé. Zestárlý Cadfael zde podle myšlenek, které mu autorka vkládá do hlavy, na samém konci svého pozemského života neriskuje nic menšího než „odpadnutí“ a „zahozené nebe“. Bez dovolení se totiž vydává na svou poslední dalekou cestu s cílem zachránit svého do zajetí upadlého syna, kterého kdysi ještě jako křižák zplodil na Východě. I „nevěřící“ čtenář je zde nevyhnutelně vtažen do dramatu duchovní povahy a po přečtení poslední věty poslední „cadfaelovky“ do radosti nad tím, že opat ztělesňující milosrdného Otce přijímá vracejícího se marnotratného syna zpátky domů…
