Zatímco jedenáctému září a následným teroristickým útokům v Evropě se dostalo masivní mediální pozornosti (přičemž míra okázalé solidarity projevované jejich obětem byla příznačně největší v kauze redaktorů fanaticky protináboženského časopisu Charlie Hebdo), o teroru islamistů, kterému padají za oběť křesťané v zemích třetího světa, se v mainstreamových západních médiích moc nemluví. I celkově je ovšem zpráv týkajících se Afričanů (třeba i ve srovnání s počtem zpráv o Afroameričanech a skutečném či domnělém rasismu ve Spojených státech) dost málo. To je zřejmě dáno v neposlední řadě tím, že na pořadu dne je dnes sebekritika Západu a jeho koloniální minulosti (v horším případě i kritika spojená se zavrhováním křesťanských misií) a zprávy o stavu bývalých kolonií více než půlstoletí po skončení éry kolonialismu by do daného obrazu světa nezapadaly.
Na letošek připadá šedesáté výročí takzvaného „roku Afriky“, tj. roku 1960, tradičně slaveného jako rok spojený s dosažením nezávislosti mnoha bývalých afrických kolonií. Nejlidnatější z nich je dnes bezmála dvousetmiliónová Nigérie, která 1. října 1960 získala nezávislost na Velké Británii.
Dne 9. října 2020 přinesly stránky RadioVaticana.cz zprávu o listu, který k tomuto výročí vydal biskup diecéze Sokoto Matthew Hassan Kukah. Podle biskupa není co slavit, protože země se topí v krvi. Současný prezident, muslim Muhammadu Buhari, nesplnil své předvolební sliby a nezastavil útoky na křesťany, naopak vybudoval kolem sebe ochrannou zeď a vybírá osoby zodpovídající za bezpečnost na základě etnické a náboženské příslušnosti. Černošský biskup dále pozoruhodně konstatuje, že je třeba „poděkovat také našim kolonizátorům za to, že sjednotili různé kmeny, a za úsilí, abychom měli všechno, co náš národ potřeboval k založení moderního státu“, a především z Evropy přicházejícím křesťanským misionářům, kteří „vytvořili základy novodobé civilizace, zejména zajištěním vysoké úrovně vzdělání“.
Dnešní podoba vztahů mezi evropským a africkým křesťanstvím je už ovšem zcela jiná než v době, kdy do subsaharské Afriky přicházeli bílí misionáři (do Nigérie nejprve portugalští kněží v patnáctém století a pak od devatenáctého století systematicky působící misionáři z Misijní společnosti anglikánské církve, z katolických řádů i z různých protestantských skupin). V brzké budoucnosti bude možná spíše Evropa potřebovat misionáře z Afriky a velmi dobře představitelné je i zvolení Afričana papežem, i když nigerijského kardinála Francise Arinzeho, jednoho z favoritů papežské volby z roku 2005, už patrně této možnosti zbavil vysoký věk.
Z hlediska společenské stability a ekonomické úrovně ovšem Nigérie i další africké země za Evropou stále pokulhávají a celý vývoj od konce kolonialismu do současnosti je nutné vnímat jako problematický, což se týká zvláště také mezikmenových a mezináboženských vztahů. Zatímco nigerijští katolíci významně usilují o dialog s islámem i s tradičními africkými náboženstvími (což ztělesňuje právě kardinál Arinze, který dlouhá léta zastával úřad prezidenta Papežské rady pro mezináboženský dialog), pro militantní islamisty žádný respekt vůči druhým nepřichází v úvahu. Papež František v dopise nigerijským biskupům z roku 2015 konstatoval, že jejich země je trápena „rukou lidí, kteří se prohlašují za duchovní, ale kteří zneužívají náboženství a dělají z něj ideologii, kterou ohýbají ke svým vlastním zájmům nadvlády a smrti“.
Obyvatelstvo Nigérie je zhruba půl na půl rozděleno na křesťany a muslimy (tradiční africká náboženství mají už jen málo vyznavačů, i když některé jejich prvky pronikají do islámu i do křesťanství). Muslimové převažují na severu a křesťané na jihu. Už v prvních letech nezávislosti si obrovské množství mrtvých vyžádala závist a nenávist severních muslimských Hausů a Fulbů vůči podnikavým, západně vzdělaným Igbům. Po velkém pogromu na Igby se příslušníci tohoto etnika roku 1967 pokusili vyhlásit nezávislý stát Biafra, ten byl však do roku 1970 rozdrcen hladomorem a boji, které si vyžádaly více než milion obětí.
K další eskalaci napětí vedlo po roce 1999 zavedení trestněprávních norem muslimské šaríy ve dvanácti severních státech nigerijské federace. Následovaly střety, při nichž přišlo o život více než dvacet tisíc lidí. Nigérie se stále více rozpadala na jednotlivé náboženské a etnické frakce a v roce 2009 se ocitla na seznamu „zemí zvláštního zájmu“ sestavovaného Komisí Spojených států pro náboženskou svobodu. V tomto roce vůdci islamistické organizace Boko Haram (název bývá překládán např. jako „Pozápadnění je zakázáno“) přísahali, že vyčistí sever země od všeho nemuslimského, tedy především od křesťanů. Při útocích teroristů z Boko Haram (původně spojených se sítí al-Káida a od roku 2015 s Islámským státem) zahynulo dalších více než dvacet tisíc lidí.
Na nástupu radikálního islamismu v Nigérii se vedle Boko Haram podílejí i další protizápadní a protikřesťanské skupiny, jako například Darul Islam („Islámský stát“). V průběhu posledních let byl bezpočet lidí vyhnán z jejich domovů a stále přibývá i obětí protikřesťanských pogromů. Křesťané v Nigérii opravdu nemají co oslavovat.
Kolonialismus byl dozajista spojen s mnoha temnými stíny, ale právě na příkladě dnešní situace v zemích typu Nigérie lze poukázat i na jednostrannost dnes tak populární kritiky jakéhokoliv šíření ze Západu přicházejících vlivů v mimoevropských zemích. Pro nigerijské křesťany je doba vlády prezidenta Buhariho sotva lepší než doba, v níž byla hlavou Nigérie britská královna.
