Na dnešek připadá šedesáté výročí předčasné smrti Jana Zahradníčka (17. 1. 1905 – 7. 10. 1960). Ten je dnes známý především jako jedna z obětí komunistického režimu a současně jako básnický hlas duchovního vzdoru proti němu a hlavní představitel komunisty umlčené „spirituální poesie“.
Ve skutečnosti je však každá skutečná poesie spirituální, jak krásně konstatoval právě sám Zahradníček v titulním eseji své knihy Oslice Balaamova z roku 1940, svým názvem odkazujícím k příběhu oslice vidící lépe než její pán z biblické knihy Numeri: „Básníci bývají často proti své vůli nuceni říkat věci, které jsou pravým opakem jejich osobního přesvědčení, vyznavači materialistického světového názoru někdy až žasnou, k jakým vyznáním je přivedla jejich ošemetná slova.“
Poesie probouzí smysl pro hlubiny a odkazuje člověka k tajemství, takže básnický hlas nemá nikdy daleko k hlasu modlitby. Podle knihy Henriho Bremonda Modlitba a poesie, jež vyšla roku 1926 a silně ovlivnila i Jana Zahradníčka a další tehdejší české básníky, představuje modlitba a báseň dvojí projev schopnosti jazyka sklenout oblouk styku s hlubokou vnitřní zkušeností, jinak nedosažitelnou.
Na osobních postojích konkrétního básníka při tom opravdu příliš nezáleží, což si také můžeme vztáhnout i k samotnému Zahradníčkovi. Nejde přece vůbec o to, nakolik přijímáme či obhajujeme básníkovy názory (v Zahradníčkově případě je dnes sotva obhajitelný např. nenávistný pomnichovský pamflet Pláč koruny svatováclavské s útoky proti nekatolickým živlům typu Židů-zednářů), ale právě o to, zda se necháváme poesií pozvat k oné cestě do hlubin a k tajemství.
Jan Zahradníček se zprvu zdál být „českým Giacomem Leopardim“, italským romantickým básníkem devatenáctého století, který psal básně vyjadřující bolest a stesk vyhoštěnce, ale i žízeň člověka po nekonečnu. Leopardimu byl podobný i svým vnějším údělem fyzicky postiženého hrbáče. V básni „Má podoba“ ze své první, tragicky zaměřené sbírky Pokušení smrti (1930) Zahradníček zmiňuje „obsáhlý smutek mého těla“ a stýská si: „Z pohledů několika žen svůj osud poznávaje / cítím jak život u rukou mi usychá.“ Již ve druhé sbírce Návrat (1931) je však tragika překonána obrácením se k Bohu, který je Otcem trpících, a přijetím tělesného hendikepu („Nad tělem svým již truchlit nebudu / přijal jsem je jak nedosněné snění / mé tělo podobá se osudu / a tesklivě jde k svému naplnění“).
Následuje „slunečná“ etapa Zahradníčkovy tvorby, prosvětlená vírou i sepětím s rodnou Vysočinou, s lidmi a s přírodou. Do té bývají řazeny sbírky Jeřáby (1933), Žíznivé léto (1935) a Pozdravení Slunci (1937). Zahradníčkovy verše v ní dosahují obsahově i formálně dokonalého výrazu. Za vrchol jeho tvorby je někdy označována báseň „Užovka“ z Jeřábů. Ta má klasickou formu sonetu, jehož úvodní čtyřverší zní takto: „Spí, mrtva je užovka v upolínu, / má barvu pláče její zvadlá pleť, / a na ruce jak padá zeleň stínů, / na křídlech milovat, ó považ teď.“ Motiv smrti zdánlivě připomíná tragičnost Zahradníčkovy prvotiny, ale ve skutečnosti je v básni „spánek“ mrtvé užovky vlastně novozákonní metaforou odkazující k naději na probuzení – vzkříšení. Již v citované první sloce báseň stoupá od motivu smrti přes pozdvižené kněžské ruce ke křídlům spojitelným s cheruby.
V dalším období tvorby Jana Zahradníčka se motiv smrti a zmrtvýchvstání či tragiky a jejího překonávání ve víře posouvá od individuálního lidského údělu k osudu národa. Jedná se o tvorbu z doby nacistické okupace, k níž patří Korouhve a Svatý Václav, obracející se k českým světcům, duchovně a mysticky zabarvená milostná poesie sbírky Pod bičem milostným a zvláště také Žalm z roku dvaačtyřicátého, místy až děsivá skladba, v níž se Zahradníček v době zkušeností se strašným terorem heydrichiády potýká s nenávistí k Němcům, v dané době lidsky přirozenou, leč s následováním Krista neslučitelnou. Žalm dospívá k jasnému závěru, že s hrůzným dějinným děním se lze vyrovnat právě jen obrácením se k Ukřižovanému: „Zmučená tvář tvá, kniha knih / před událostmi otevřena / vysvětluje mi každou z nich.“
To pak znovu platilo i v době poválečného nástupu komunismu. V té Zahradníčkova tvorba pokračovala, ale nové sbírky Stará země (1946) a La Saletta (1947) se – slovy Zdeňka Rotrekla – „ocitaly ve vzduchoprázdnu“, zatímco texty z doby po únoru 1948, Rouška Veroničina a Znamení moci, se ke čtenářům běžnou cestou dlouho vůbec nemohly dostat. Totéž pak platilo i o dvou sbírkách posmrtně sestavených z básní složených Zahradníčkem ve vězení, Dům strach a Čtyři léta.
Zvláště poslední z nich je odrazem Zahradníčkova utrpení prožívaného v následování Krista, jež bylo opravdu nezměrné. Básník se po válce šťastně oženil a počal tři děti, aby pak byl od roku 1951 vězněn a jeho rodina perzekvována. Roku 1956 mu byl přerušen trest, aby se mohl zúčastnit pohřbu svých dvou dcer, které zemřely na otravu houbami. I když komunisté Zahradníčkovi slíbili, že v době přerušení trestu bude vyřízeno jeho podmínečné propuštění a do vězení se již vracet nebude, sadisticky jej pak poslali zpět za mříže a věznili až do amnestie z května 1960 („čtyřmi léty“ z názvu Zahradníčkovy poslední sbírky jsou míněna právě tato trýznivá léta). Pět měsíců po svém propuštění básník na následky věznění zemřel.
Zahradníčkova tvorba ve svém posledním období vrcholí volným, oproštěným veršem, odkazujícím k nejhlubšímu smyslu všech věcí zjevenému v evangeliu na straně jedné a k veškerého smyslu zbavenému světu bezobsažných frází doby po nastolení komunistické diktatury na straně druhé. V jejím středu stojí Kristův kříž, který ve vztahu k dění po roce 1948 může být vnímán i jako zpřítomněný tajemným pohybem kříže v číhošťském kostele a následnou mučednickou smrtí tamějšího faráře Josefa Toufara.
Ve Znamení moci, napsaném krátce před Zahradníčkovým zatčením, se zmínka o kříži, který se pohne „a jen pár lidí to zahlédne / zatímco Michael Archanděl / čeká rozpřažen a jeho meč vlasatice / nerozčísne ovzduší světa“, objevuje v sousedství veršů o tom, že Bůh bude až do konce dějin respektovat lidskou svobodu a „ustavičně porážen“ bude vždy vítězit právě jen křížem, který je jediným znamením opravdové moci. Také Dům strach, líčící nepravou, lidskou moc, schopnou jen věznit, mučit a ponižovat, obsahuje tyto výmluvné verše: „Ale dokud takové domy, takové hrozné domy / budou stát v našich ulicích, v našich městech, / vychýlen úpěnlivě tak zůstane / Kříž Čihošťský.“
Zahradníčkovy verše tímto jemným způsobem odkazují k tajemství dějin, tak jako poesie vůbec odkazuje člověka k tajemství skutečnosti.
