Bob Dylan (*1941), legenda populární hudby a jediný z jejích představitelů, který obdržel Nobelovu cenu za literaturu, je od roku 1988 každoročně na svém Nekonečném turné (Never Ending Tour), teprve letos přerušeném v důsledku všeobecného rušení koncertů ve spojení s pandemií. V jeho průběhu vystoupil při více než třech tisících koncertů. Jeho repertoár se při nich stále obměňuje, jako červená nit se jim však stále vine píseň „All along the Watchower“ z roku 1967, kterou Dylan podle údaje z jeho webových stránek jen do roku 2015 zpíval při 2.257 vystoupeních.
Zpěvák chápe svůj status hudební legendy jako Bohem darovaný osud, ze kterého pro něj plynou i závazky. Jen tak si lze vysvětlit, proč ani ve vysokém věku nikdy nepřestal cestovat po světě a hrát své písně, na prvním místě právě „All along the Watchtower“ (Kolem strážní věže). Text této písně, odkazující jak ke starozákonnímu proroctví o pádu Babylónu, tak i k novozákonnímu výjevu ukřižování, nasvědčuje tomu, že Dylan pokládá za svou povinnost vystupovat jako varovatel před soudem, který čeká tento svět, popřípadě hlasatel spásy v Kristu.
I když k Dylanovu přijetí Krista došlo až roku 1978, tj. jedenáct let po vydání alba John Wesley Harding s písní „All along the Watchtower“, tato deska, kterou sám Dylan charakterizoval jako „první biblické rockové album“, obsahuje bezpočet odkazů k Bibli, a to jak ke Starému, tak i k Novému zákonu. V Dylanově básnické imaginaci byla evidentně už tehdy židovská a křesťanská Písma vzájemně propojena.
Ze tří čtyřverší textu písně „All along the Watchtower“ mohou být první dvě chápána jako spojená s evangelijní scénou ukřižování a třetí jako odkazující ke starozákonnímu proroctví z knihy Izajáš. V této souvislosti je zajímavé, že i když Dylan obvykle nepodává žádné vysvětlující komentáře ke svým textům, ve vztahu k této skladbě výslovně konstatoval, že je v ní sled událostí popsán v poněkud obráceném pořadí.
„All along the Watchtower“ je podobně jako jiné Dylanovy písně mnohovýznamová skladba, která umožňuje různé interpretace. Všichni vykladači se však shodují na tom, že strážní věž, o níž je řeč v co do pořadí poslední, ale v logice textu spíše první části písně, představuje odkaz k proroctví o hlídce, která vyhlíží zprávu o pádu Babylónu (Iz 21,6–9). V anglické Bibli krále Jakuba se v této pasáži opakovaně objevuje slovo „watchtower“. Strážní věž však může být současně i metaforou Kristova kříže a skýtat tak výkladový rámec k prvním dvěma slokám.
V těch se odehrává pozoruhodný dialog mezi „šprýmařem“ a „zlodějem“, který lze v zásadě chápat dvojím způsobem: buď jako rozhovor Krista s jedním ze dvou zlodějů, kteří byli ukřižováni po Jeho levici a pravici, anebo jako rozhovor mezi těmito dvěma zloději navzájem. Vyloučená ovšem není ani interpretace, že jde o rozhovor Krista s Bobem Dylanem – v tom případě by byl Dylan „šprýmařem“ a Kristus Tím, kdo „přijde tak, jako přichází zloděj“ (Zj 3,3) –, případně o rozhovor mezi dvěma různými aspekty Dylanovy osobnosti (duchovně opravdovou a cynickou), anebo o vylíčení dvou protikladných postojů lidí ke Kristu.
Tato poslední možnost je plně slučitelná s nejlogičtějším výkladem, podle kterého v písni rozmlouvají dva zločinci ukřižovaní spolu s Kristem. Jeden z nich hledá spásu a Ježíše před smrtí přijímá, zatímco druhý nepřemýšlí o věčnosti, ale jen o pozemských věcech. Tímto druhým zločincem by mohl být „šprýmař“, který si v první sloce stěžuje, že obchodníci pijí jeho víno a oráči rozrývají jeho zemi. Je-li tomu tak, šprýmař je zároveň symbolem Babylónu či symbolem nevíry, zatímco zloděj vposledku ztělesňuje Boží království či svět víry.
Pro výklad celé písně by mohla být klíčová perikopa z Lukášova evangelia 23,32–43, v níž lotr po Kristově pravici (tj. „zloděj“) napomíná svého druha ukřižovaného po Ježíšově levici (tj. „šprýmaře“), který se ještě i na kříži Kristu vysmívá. Toho by se mohla týkat slova z Dylanovy druhé sloky: „Mnozí z nás mají za to, že život je jen žert. Ale my dva přece máme tohle už za sebou a náš osud to není, tak přestaňme mluvit pošetile, protože už se připozdívá.“
Verš o tom, že se už připozdívá, každopádně odkazuje k blízkosti posledního soudu, ať už individuálního či nad celým lidstvem. Tento soud, tj. pád Babylónu, pak v závěrečné části písně vyhlíží hlídka ze strážní věže, přičemž Dylanův text končí slovy: „Venku v dálce zavrčela divoká kočka. Blížili se dva jezdci, začal kvílet vítr.“
V posledním verši se patrně jedná o blížící se apokalyptické jezdce ze Zjevení svatého Jana a v předposledním o odkaz k pádu Babylónu, resp. pádu satana. Vrčící divoká kočka totiž představuje ďábla, který „obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil“ (1. Petr 5,8).
Skutečnost, že lva u Dylana nahrazuje americká divoká kočka, je jen na první pohled humorná. Je totiž třeba si uvědomit, že ve světě dylanovek jsou reálie Starého a Nového zákona programově přenášeny z Palestiny do Spojených států a především z biblických dob do naší současnosti. V jimi popisovaném boji mezi vírou a nevírou tak můžeme snadno poznávat skutečnost, která se nás bezprostředně týká…
