Přes neshodu v otázce, nakolik je třeba zaměřit se na kritiku situace v dnešní Číně (viz článek z 29. září), přinesla návštěva amerického ministra zahraničí Pompea ve Vatikánu a s ní spojená římská konference o náboženské svobodě významný výsledek. Podle zprávy zveřejněné 1. října na portálu Catholic News Agency (CNA) si vatikánští vrcholní diplomaté jako prioritní téma této konference a zároveň téma možné shody mezi Svatým stolcem a dnešní americkou vládou zvolili nutnost ochrany svobody svědomí a náboženských hlasů ve veřejném prostoru.
Zatímco Pompeův na Čínu zaměřený konferenční příspěvek nepřinesl nic nového či překvapivého, po něm bezprostředně následující vystoupení arcibiskupa Paula Gallaghera, který je ve vatikánském Státní sekretariátu sekretářem pro vztahy se státy, obsahovalo pozoruhodné vyjádření k tématu náboženské svobody nikoliv ve vzdálené Číně, ale na samotném Západě. Gallagher upozornil na to, že hrozbu nepředstavuje jen fyzická perzekuce, ale i hlásání „politické korektnosti“, které ve jménu „tolerance“ a „nediskriminace“ agresivně útočí na náboženskou svobodu a svobodu svědomí. Tento trend je dnes podle Gallaghera přítomný i v mezinárodní diplomacii.
Ještě významnější byly na římském sympoziu závěrečné poznámky vatikánského státního sekretáře kardinála Pietra Parolina. Ten podle zprávy CNA zdůraznil právě spojitost náboženské svobody se svobodou svědomí. Tu je nutné respektovat již proto, že právě svědomí představuje nejvnitřnější svatyni lidské osoby. V hlubinách této svatyně se lidé setkávají se svým Stvořitelem. Ten je zároveň i původcem pravdy o člověku a jeho původu a osudu, v jejímž hledání spočívá pozitivní smysl náboženské svobody. Dnes tak rozšířené sekulární chápání svobody tomu však nechce rozumět a snaží se náboženskou svobodu definovat výhradně negativně jako svobodu od vnějšího donucování. Současně se domnívá, že svoboda souvisí jen s lidským egem a subjektivními pocity ohledně toho, co je pro jednotlivce dobré, čímž způsobuje krizi celé společnosti, danou sebestředností jejích členů. S tímto pojetím je spojena i „politická korektnost“. Stejně jako Gallagher, i Parolin poukázal na paradox spočívají ve skutečnosti, že se její hlasatelé pod pláštíkem zdánlivě požadované „tolerance“ snaží prohlásit za „netolerantní“ a „nenávistné“ všechny náboženské hlasy, které se střetávají s jejich progresivistickou ideologií, a umlčet je.
Je třeba dodat, že „politická korektnost“, nyní tak výmluvně kritizovaná vatikánskými představiteli, je na Západě na postupu dlouhodobě. Jedná se o termín užívaný k označování jazyka, politiky a opatření chránícího či privilegujícího určité menšiny, zvláště také takzvané sexuální menšiny. Ve vztahu k nim jsou někdy i náboženským komunitám vnucovány postoje, které odporují jejich kanonickým textům a za jejichž odmítání bývají jednotliví věřící politicky diskriminováni nebo i trestně stíháni. Z poslední doby lze uvést příklad finské křesťanskodemokratické političky a bývalé ministryně vnitra Päivi Räsänenové, vyšetřované pro „homofobii“ od doby, kdy v roce 2019 kritizovala finskou luterskou církev za oficiální účast v akcích oslavujících hrdost homosexuálů na jejich orientaci.
Nejznámější kauzu z nedávné minulosti představuje zamítnutí nominace známého italského politika a bojovníka za lidská práva (mj. někdejšího podporovatele českých disidentů) Roccy Buttiglioneho z roku 2004. Buttiglione byl levicí v Evropském parlamentu vyloučen z možnosti zastávat s lidskými právy spojený (nebo i jakýkoliv jiný) rezort, a to i přesto, že projevil připravenost řídit se legislativou EU proti diskriminaci homosexuálů (která ovšem tehdy ještě nebyla tak radikální jako dnes).
Tato kauza představovala mezník, od něhož je stále více zřejmé, že stoupenci „politické korektnosti“ nejsou veřejně činným osobnostem ochotni tolerovat ani soukromé zastávání postojů odpovídajících např. Katechismu katolické církve, ale vyžadují aktivní souhlas se svými zásadami. Samotný Buttiglione v dané souvislosti pronesl výrok o novém „měkkém totalitarismu“, který fakticky prosazuje ateistické a pro všechny povinné státní náboženství.
