Před sto lety, v říjnu 1920, vyšel v Americe – až o tři měsíce později v Anglii – detektivní román Agathy Christieové Záhada na zámku Styles, kterým své triumfální tažení světem literatury (a později i divadla, filmu a televize) zahájil Hercule Poirot. Každý, komu tato postava přirostla k srdci, ví o tom, že se Poirot hlásil ke katolické víře. Tato skutečnost je však pravděpodobně více akcentována ve filmové sérii s Davidem Suchetem v roli Poirota, v níž se například ve Vraždě v Orient-expresu belgický detektiv opakovaně modlí růženec, než v samotných literárních předlohách.
Zajímavá je však právě otázka, jakým způsobem postavu katolíka ztvárnila jeho stvořitelka. Agatha Christieová byla poměrně typická Angličanka z vyšších vrstev první poloviny dvacátého století. V tomto kontextu je vysloveně sympatické, že si za hlavní postavu svého literárního díla zvolila právě katolíka, tedy vyznavače v Anglii menšinové víry, vůči níž v jejím prostředí nezřídka panovaly předsudky.
Způsob, jakým Christieová ve své autobiografii Poirotův zrod popisuje, nicméně dává tušit, že katolická víra se stala spíše až druhotným atributem této postavy. Poirot je primárně Belgičan, k čemuž Christieovou inspirovala přítomnost belgických uprchlíků v Anglii za první světové války. (V době před sto lety bylo zřejmě ještě nutné předpokládat, že Belgičan bude pravděpodobně katolík…) Spisovatelka si uprchlého belgického ex-policistu s humorem sobě vlastním představila jako malého mužíčka, který se jmenuje Hercules. Toto jméno pak upravila na Hercule, aby se lépe hodilo k příjmení Poirot, které snad zahlédla někde napsané.
Jedna z jejích nejvtipnějších knih, Herkulovské úkoly pro Hercula Poirota, začíná Poirotovým rozhovorem s profesorem klasických jazyků, jenž dělá humorné narážky na jeho křestní jméno a současně konstatuje, že jde o jméno sice možná křestní, ale rozhodně ne křesťanské. Poirota bohužel nenapadá replika, že Herkules představuje jednu z postav antické mytologie, v nichž někteří církevní otcové spatřovali předobrazy Krista. Každopádně jej rodiče pojmenovali tímto způsobem a zároveň nechali pokřít, protože ve stejné knize se objevuje i informace, že „Hercule Poirot se narodil jako katolík“.
Ta zaznívá v její předposlední povídce „Jablka Hesperidek“, v níž se Poirot ocitá v jemu známém klášterním prostředí. Námět této povídky však není zcela domyšlený (nebo, hruběji řečeno, prozrazuje autorčinu neznalost základních katolických reálií), protože se jedná o ženský klášter – a Poirot přesvědčí bohatého majitele vzácného kalichu, aby jej vrátil jeho řeholnicím, které budou na oplátku za jeho duši „sloužit mše“…
V detektivkách bývá ovšem mnohé podřízeno zápletce. Tu lze vždy obecně popsat jako hledání pravdy pod povrchem zdání. Ve vztahu k moderní společnosti, v níž tak často dochází k překrucování či relativizování pravdy, je jistě inspirativní Poirotovo přesvědčení o kráse pravdy a nutnosti ji hledat.
Pro naši dobu typická klamná zdání typu zaměňování asistované sebevraždy za dobrou smrt či obecně názoru, že člověk může rozhodovat o ukončení života, nicméně detektivky s Poirotem příliš nekorigují. Poirot je sice rozhodným odpůrcem vrahů, a to zvláště také „ideových“ vrahů, kteří si podle jeho slov „uzurpují pro sebe pravomoc, která patří pouze le bon Dieu“, ale tento obdivuhodně jasný pohled se bohužel v románech Agathy Christieové nikdy neobjevuje ve vztahu k eutanazii coby domnělému projevu milosrdenství.
Ještě mnohem horší je to ve vztahu k sebevraždě, kterou v řadě Poirotových případů (např. ve Vraždě Rogera Ackroyda, v Domě na úskalí či ve Smrti na Nilu) končí odhalení zločinci. Poirot ve všech případech se sebevraždou souhlasí a někdy k ní dokonce vraha přímo donutí. K těmto sebevraždám dochází s Poirotovým vědomím, anebo dokonce poté, co k nim belgický detektiv vraha přímo donutí. To představuje úplný protiklad k opravdu katolicky smýšlejícímu Chestertonovu detektivovi otci Brownovi, který v jednom ze svých případů naopak zabrání sebevraždě vraha skokem z kostelní věže se slovy „tudy ne, to je cesta do pekla“ a vždy se snaží přivést zločince k pokání.
Poirot o nic takového neusiluje. Spása zdánlivě ztracených duší, o kterou jde v „duchovních detektivkách“ od G. K. Chestertona, pro něj zjevně nepředstavuje téma, o kterém by přemýšlel. O posmrtném soudu Poirot uvažuje jen ve svém posledním případu, Oponě, ve spojení se svou vlastní smrtí. Ta ovšem není smrtí bohabojného katolíka a v celém románu například nikoho ani nenapadne, že by bylo dobré zavolat k umírajícímu Poirotovi kněze
Ani v jiných christieovkách se ve spojení s Poirotem neobjevují téměř žádné zmínky o svátostech. Vzácnou výjimku představuje román Čas přílivu, kde se Poirot přichází pomodlit do katolického kostela a nachází tam jednu z podezřelých v slzách a touze po svátostném odpuštění. Zde je katolická víra velmi pěkně vylíčena jako spojená s citlivým svědomím. Katolička z Času přílivu se však současně také oddává spiritismu. Poirot se naštěstí v této knize zdá mít ve věcech jasno, protože na otázku jiné vyznavačky spiritismu, zda věří ve svět duchů, obezřetně odpovídá: „Já jsem dobrý katolík.“
Také v románu Vražda v Mezopotámii o sobě říká, že je „praktikující katolík“.Tato poznámka zaznívá v kontextu odhalení falešného kněze, zloděje, který se vydával za otce Lavignyho, což mu však neprošlo díky tomu, že si Poirot povšiml, „že otec Lavigny nepasuje do své role úplně věrohodně“.
Někdy se zdá, že do role katolíka úplně nepasuje ani samotný Poirot. I to však koneckonců může být pro věřícího čtenáře inspirativní a vést jej k přemýšlení o tom, že svou identitu křesťana nemůže jen hrát, ale musí jím být doopravdy.
