Při příležitosti chystaného vydání překladu jeho knihy bychom rádi představili Eugèna Greena, francouzského filmaře, spisovatele, divadelního režiséra a teoretika. Narodil se sice v roce 1947 v New Yorku ve Spojených státech, ale ve svém díle nešetří pobavenou kritikou na adresu své původní vlasti, dokonce ji nazývá „Zemí barbarství“ (la Barbarie). Na konci 60. let se vydal do Evropy, pobýval v Mnichově, Praze nebo Itálii, nakonec se ale usadil v Paříži. Vystudoval zde nejprve literaturu a později dějiny umění. V roce 1970 založil divadelní společnost Le Théâtre de la Sapience, se kterou se věnoval inscenaci barokních her podle dobových konvencí. Především jde o přednes a gesta herců obrácených čelem k publiku, jejichž projev se řídí přesnými pravidly, která se však nepodobají mluvě běžné v barokní době. Scéna je přitom osvětlena svíčkami. České publikum se mohlo s divadelní prací E. Greena přímo seznámit v roce 1999, kdy v pražském Národním divadle režíroval hru J.-Ph. Rameaua Castor a Pollux. Umění barokního zpěvu a herectví také vyučoval na několika školách v Itálii a ve Švýcarsku.
Koncem 90. letech se Green odvrátil od divadla a začal se věnovat kinematografii. Podobně jako na divadelní scéně, herci v Greenových snímcích používají značně stylizovanou francouzštinu, vyznačující se důsledným vázáním slov neobvyklým v běžné mluvené řeči. Podobně originální je také filmový obraz s netradičními, frontálními záběry herců během dialogů. Všechny tyto rysy, nápadně se vymykající konvencím dnešní artové produkce, skládají dohromady velmi svébytný rukopis autora, leckdy popuzující filmové kritiky a rozdělující fanoušky. Snad i proto debut Toutes les nuits, uvedený v kinech v roce 2001, zaujal J.-L. Godarda. Na druhou stranu jsme bohužel zatím neměli to štěstí vidět některý z Greenových filmů promítaný v české distribuci. Je to zarážející vzhledem k významu umělce, jehož zatím předposlední film, Josefův syn (Le Fils de Joseph) z roku 2015 byl uveden v hlavní soutěži na Berlinale.
I proto jsme se rozhodli pracovat na překladu výjimečného, ačkoli u nás ne příliš známého autora. Vybrali jsme hned první jeho román Rekonstrukce (La Reconstruction), vydaný v roce 2008 nakladatelstvím Actes Sud. Dílo má tři časové vrstvy: pařížskou přítomnost, v níž se pohybuje hlavní postava knihy, profesor literatury Jérôme Lafargue, rok 1968, jehož část prožil Lafargue v Mnichově, a potom okupační Prahu. Protože se Green vyhýbá psychologii a moralizování, střídají se nezaujaté, kinematograficky objektivní popisy se stylizovanými dialogy (které právě díky určité nebanálnosti vyjadřují snáze emoce postav), deníkovými záznamy profesora Lafargua, reflektujícími románové dění, a vzpomínkami rekonstruujícími minulost. Jak je však v několika pasážích knihy výslovně uvedeno, minulost má význam jenom ve svém vztahu k přítomnosti a spoluutváří ji (i proto je značná část knihy vyprávěna v přítomném čase). Klíčem k této nikdy nevyčerpané minulosti jsou „metafory“ a vyprávění, které formují identitu přítomných aktérů. Jako i v jiných Greenových dílech (postava architekta ve filmu La Sapienza), hlavní postava Jérôme Lafargue překonává obtížné období ve svém životě a současně je s ním spojeno i ústřední téma knihy, „rekonstrukce“ evropské přítomnosti skrze vypořádání se s obtížnými historickými momenty, jakými byly německý nacismus a sovětská okupace roku 1968. Protože minulost, osobní ani historická, není nikdy homogenní, je třeba najít duchovní cestu mezi zapomněním (úprkem vpřed moderní společnosti) a posedlostí minulým (jako v případě německého profesora Launera, ochromeného nejistotou vlatní totožnosti).
Román Rekonstrukce se dá číst jako odpověď na potřebu hledání „cest z postmodernismu“, v tomto případě odpověď spirituální a do značné míry křesťanskou, která se nám zdá úspěšnější než její ateistické alternativy, např. u romanopisce a filosofa Tristana Garcii. (V tomto kontextu je možné připomenout karikaturu postmodernistických intelektuálů v románu, ale také autorův odstup od obou stran konfliktu šedesátých let, představovaných na jedné straně vysokoškolskými studenty a na druhé sovětskou vojenskou mašinerií.)
Na závěr ještě připomeňme, že román Eugèna Greena Obecné společenství (La Communauté universelle, 2011) vyhlášen, snad pro jeho ekumeničnost, Nejlepším katolickým románem roku.
