Českobudějovická diecéze si letos připomíná páté výročí jmenování svého dnešního biskupa Vlastimila Kročila i úmrtí jeho předchůdce Jiřího Paďoura z roku 2015. V jižních Čechách však v minulosti působili i ještě významnější biskupové, kteří se velmi výrazně zapsali do našich dějin. To platí především o Miloslavu Vlkovi ve dvacátém a o J. V. Jirsíkovi v devatenáctém století. Biskupa Jirsíka také i dnes v Českých Budějovicích na prostranství před Černou věží a katedrálou sv. Mikuláše připomíná socha v nadživotní velikosti. Ta byla původně dílem J. V. Myslbeka, přičemž však o našich moderních dějinách mnohé vypovídá i to, že za nacistické totality byla zničena a k jejímu obnovení mohlo dojít až po pádu totality komunistické.
Českobudějovické biskupství bylo založeno v období osvícenství, tedy zhruba ve stejné době jako brněnské (viz článek z 10. září). Obě tyto diecéze dnes u nás patří k nejchudším, protože měly být financovány z náboženských fondů po tehdy rušených klášterech, přičemž po těchto fondech už je samozřejmě dávno veta. Jihočeská diecéze zahrnující kraj táborský, písecký a klatovský vznikla na základě rozhodnutí císaře Josefa II. z roku 1784 a buly papeže Pia VI. z roku 1785. Jejím prvním biskupem byl hrabě Jan Prokop Schaaffgotsche (1785–1813), jenž mj. stanovil znalost češtiny jako podmínku kněžského svěcení a zavedl její výuku v jím založeném kněžském semináři.
Čeština byla jazykem většiny obyvatel diecéze, která však samozřejmě byla národnostně smíšená. Češi museli dlouho čekat na rovnoprávnost v přístupu ke vzdělání ve svém jazyce. V jižních Čechách se ovšem česko-německé vztahy nevyhrotily tak jako na řadě jiných míst našich zemí. Zejména ne v katolickém prostředí, v němž jsou Češi stejně jako Němci hrdí na svého světce Jana (Johanna) Nepomuka Neumanna, který odešel do zámoří a stal se nejprve knězem působícím mezi americkými Němci a nakonec biskupem ve Filadelfii. Neumann vystudoval budějovický kněžský seminář (o němž se vyjadřoval velice pochvalně) za biskupa Arnošta Konstantina Růžičky (1815–1845). Za třetího budějovického biskupa Josefa Ondřeje Lindauera (1845–1850) bylo v Českých Budějovicích ustaveno první české kazatelské místo v kostele sv. Anny, nicméně české bohoslužby se zatím ve městě konaly jen příležitostně.
Otcem českých Budějovic se stal až již zmíněný biskup Jan Valerián Jirsík (1851–1883), který nejenže v biskupském městě zavedl pravidelné bohoslužby v češtině, ale stal se i nejvýznamnějším jihočeským „obrozencem“ svými obrovskými zásluhami o české školství. I když se řídil zásadou, že všichni jsme nejprve a především křesťané a až potom Češi či Němci, právě němečtí nacionalisté, kteří s ní zjevně měli problém, mu nikdy neodpustili založení českého gymnázia (1868), české dívčí obecné školy (1871) a české chlapecké obecné školy (1873). Zejména gymnázium, všeobecně známé jako „Jirsíkovo“, hrálo a stále hraje významnou roli a může se pyšnit mnoha vynikajícími absolventy včetně prezidenta Emila Háchy či kardinála Miloslava Vlka. Jirsík i jinak vynikal jako lidumil (založil např. ústav hluchoněmých, který dodnes slouží jako internátní škola pro neslyšící nejen z jižních Čech), připravoval cestu ekumenickému přístupu katolíků k evangelíkům atd.
Významnou osobností byl i pátý budějovický biskup, hrabě František Schönborn (1883–1885), pozdější arcibiskup pražský a kardinál. Ten zřídil v Budějovicích kolej redemptoristů a pozval do své diecéze servity. Za jeho nástupce Martina Josefa Říhy (1885–1907) dokonce vznikla a byla schválena přímo v jižních Čechách založená kongregace petrinů (Bratří Nejsvětější Svátosti). Sedmý českobudějovický biskup Josef Antonín Hůlka (1907–1920) se podobně jako jeho předchůdce vyhýbal politické oblasti a svou činnost soustředil na pastoraci a sociální problémy mládeže.
V komplikované době popřevratového antikatolicismu, kdy i v jižních Čechách nemálo katolíků přestupovalo k Církvi československé, převzal diecézi biskup Šimon Bárta (1920–1940). Dokázal vzkřísit těžkou krizí postižený českobudějovický seminář, uspořádat v Budějovicích úspěšný eucharistický kongres (1927) a ještě sám psát náboženskou literaturu.
Bárta zemřel v kritické situaci po Mnichovu a nacistické okupaci, v níž se Svatý stolec marně snažil zabránit připojení části jeho diecéze k německým biskupstvím. Jeho nástupcem papež jmenoval pražského pomocného biskupa Antonína Eltschknera, ten se však diecéze nikdy nemohl ujmout pro odpor okupačních úřadů. Po válce postihla diecézi další katastrofa v podobě vyhnání asi 260 tisíc jejích obyvatel německé národnosti včetně mnoha kněží, řeholníků a řeholnic. Nový biskup Josef Hlouch (1947–1972) ji přebíral v situaci zpustošení pohraničí a rozkradení velké části tamějšího církevního majetku.
Biskup Hlouch, u kterého dnes probíhá proces blahořečení, se po roce 1948 stal jedním ze symbolů utrpení katolické církve v komunistickém Československu. Nelze však zapomínat ani na jeho vynikající pastorační a literární činnost (obzvlášť oblíbené jsou jeho meditativní texty Minutěnka), rozvíjenou v dobách, kdy k ní měl příležitost. Od roku 1950 byl držen v internaci a do čela své diecéze se mohl vrátit až v roce 1968, aby pak o čtyři roky později zemřel de facto mučednickou smrtí těsně po „jednání“ s komunistickým církevním tajemníkem a příslušníky Státní bezpečnosti.
Totalitní režim pak až do svého pádu neumožnil jmenování nového biskupa. Teprve po jeho pádu se jím v roce 1990 mohl stát Hlouchův někdejší sekretář Miloslav Vlk (1990–1991), pozdější pražský arcibiskup a kardinál. Ten zahájil v Budějovicích obnovu rozbitých církevních struktur včetně řeholního života a církevního školství (mj. stál u zrodu Biskupského gymnázia J. N. Neumanna).
Po Vlkově odchodu do Prahy se stal jeho nástupcem redemptorista a dosavadní pomocný biskup pražský Antonín Liška (1991–2002), který pokračoval v obnově diecéze. Také Liškovým nástupcem se posléze stal někdejší světící biskup pražský, kapucín Jiří Paďour (2002–2014). Ten byl sužován zdravotními problémy a zemřel rok po svém odstoupení v prachatickém hospici, v němž předtím jako biskup rád navštěvoval umírající. Dne 19. března 2015 papež František jmenoval novým diecézním biskupem Mons. Vlastimila Kročila, někdejšího exulanta, který v době komunismu opakovaně nebyl přijat do kněžského semináře, a proto musel odejít studovat do Říma.
V letošním roce biskup Kročil uctil jiného vyhnance, posledního českého krále a rakouského císaře Karla I., jenž zemřel v exilu na ostrově Madeira. Ve výroční den jeho narození, 17. srpna 2020, budějovický biskup celebroval pontifikální mši, při níž byl v katedrále sv. Mikuláše instalován relikviář blahoslaveného Karla. Při této příležitosti konstatoval, že České Budějovice, založené králem Přemyslem Otakarem II., se hrdě hlásí k tomu, že jsou historicky královským městem, a ve svém kázání mj. řekl:
„Zajisté by se dalo sáhodlouze mluvit o životě bl. Karla, ale spíše bych připomněl, že i když známe Karla jako Habsburského či Rakouského, on dobře mluvil také naším jazykem, miloval naši zem a podle dochovaných svědectví se ještě krátce před smrtí modlil za český národ. Můžeme věřit, že se přimlouvá i dnes, a proto chceme vyjádřit svou prosbu: Blahoslavený Karle – oroduj za nás!“
