Působení apoštola Pavla v Athénách, vylíčené ve Skutcích apoštolů 17,15–34, bývá často bráno jako i dnes aktuální model působení misionářů a křesťanů vůbec v nábožensky a filosoficky pluralitním světě, s nímž se Pavel setkal na athénském Areopagu. Článek Johna Stonestreeta a Marie Baerové publikovaný na portálu Christian Post 18. září 2020 z něj však nyní vytěžil i pozoruhodnou aktualizaci týkající se přímo letošního roku.
Ten mnozí označují za „ztracený“ vzhledem k tomu, že nejen lidé bezprostředně postižení pandemií, ale prakticky všichni včetně školních dětí jsou v něm připravováni o prožitky a zkušenosti běžné v jiných letech. Místo toho se však jich či nás týkají právě specifické zkušenosti spojené s dnešní chaotickou dobou, do níž nás Bůh postavil a o níž také platí to, co Pavel zvěstoval Athéňanům: že přítomná chvíle je místem, v němž Ho máme hledat, nalézat a dělat, co od nás žádá.
Zatímco jedni jen planě hovoří o „ztraceném roce“, druzí podle článku v Christian Post letošního roku využívají ke konání mnoha dobrých věcí, od nových podob rodinných aktivit přes poskytování zázemí dětem v církevních prostorách až k pomáhání nemocným a potřebným všeho druhu. Letošní zkušenosti jsou drsné a tragické, ale Bůh jimi není překvapen. Dějiny dál pokračují (a směřují ke svému cíli), nenastalo žádné jejich „přerušení“.
Svatý Pavel je v tomto ohledu jistě dobrým příkladem křesťana a apoštola, který se nikdy nenechal zmást zkouškami a překážkami, na něž narážel, a kterého nevyvedla z míry ani léta „ztracená“ vězněním a posléze násilnou smrtí. Ani po svém příchodu do Athén se neoddával jen čekání na Silase a Timothea, kteří se tam k němu měli připojit. Pavlovo „uvíznutí“ v Athénách poté, co byl vyhnán z Tesaloniky a Beroje, neznamenalo přestávku v jeho misijních aktivitách, ale hledání jejich nové podoby. Podle Skutků neprožíval v Athénách netrpělivost, ale znepokojení nad modlářstvím jejich obyvatel.
Jeho úvodní pokus sdílet s nimi Kristovo evangelium zmátl epikurejské a stoické filosofy, kteří jej dovedli na Areopag jako hlavní místo athénských veřejných diskusí. Pavlovo tamějšpí vystoupení ukazuje možnosti i meze propojení křesťanského vyznání víry s antickou filosofií a religiozitou a může být inspirací i pro hledání adekvátního způsobu zvěstování evangelia v jiných kulturních kontextech včetně dnešních.
Nejpřekvapivější je hned úvod Pavlovy řeči, v níž k hlásání monoteismu využil snahy řeckých polyteistů zajistit si přízeň i „neznámých bohů“. Jejich oltáře jsou historicky doložené, Pavel (či autor Skutků Lukáš) však mluví v jednotném čísle o oltáři „neznámému Bohu“, tj. jedinému pravému Bohu, kterého on nyní Atéňanům zvěstuje jako toho, koho sice ještě neznají, ale už uctívají. Tato pointa první části Pavlovy řeči by se jistě dala obzvlášť dobře aplikovat na naši dnešní společnost, v níž většina společnosti Krista nezná, i když každoročně slaví Jeho narození… Podle Pavlova vzoru by také bylo snadno možné mluvit k dnešní většinové společnosti o Bohu s využíváním citátů jejích oblíbených básníků.
Výsledek ovšem i tak zůstává nejistý, protože ve chvíli, kdy se Pavel dostal k jádru křesťanské zvěsti a začal mluvit o Kristově zmrtvýchvstání, mnoho zpočátku zaujatých posluchačů ztratilo zájem a odešlo se slovy, že si jej poslechnou „až někdy jindy“. Tato zmínka ve Skutcích by však letos mohla být i předmětem již zmíněných aktualizací, protože by se dala vztáhnout i na ty z nás, kteří letos jen čekají a odsouvají věci na jindy. A kteří by se snad měli nechat zasáhnout Pavlovou výzvou k tomu, abychom právě dnes hledali a nalézali Boha…
.jpg){kind=link}