Letošní rok je rokem utrpení bezpočtu lidí a zdánlivého Božího mlčení, ale i rokem, v němž se někteří setkávají s Bohem například i uprostřed temnot psychických problémů. I když bychom si z čistě lidského hlediska všichni přáli Boží zásah projasňující situaci jednotlivců i lidstva jako celku, prosba o něj není jedinou možnou modlitbou dnešní doby. Modlitebník může i v těžkých časech prostě jen chtít toho, který je stejně tak „Otcem dne“ jako „Otcem noci“. Příkladem vzývání Hospodina vnímavého vůči tomuto rytmu Jeho působení může být i píseň Boba Dylana Father of Night (Otče noci).
Název této skladby vymyslel básník Archibald MacLeish, pro jehož hru Scratch byla píseň koncem šedesátých let Dylanem napsána. Z Dylanova spoluautorství hry však nakonec sešlo a písně původně složené pro Scratch pak vyšly na Dylanově albu New Morning z roku 1970.
Father of Night se hudebně liší od jiných dylanovek a jeho výraznou melodii s doprovodem klavíru si lze snadno představit ve spojení s divadlem. Nejdůležitější jsou však slova této písně, která je bezesporu modlitbou a díkůvzdáním. Podle názoru některých dylanologů bylo jejím smyslem převedení hlavní židovské modlitby Amida do podoby krátké skladby. To je samozřejmě možné – Dylan vyrůstal v prostředí židovské zbožnosti a koncem šedesátých let se k ní vracel –, ale důraz na temnotu, bolest, samotu a utrpení je každopádně spíš dylanovský než typický pro Amidu. A oslovení Boha jako Otce, charakteristické spíše pro křesťanství než pro judaismus, se v Amidě objevuje jen ojediněle, zatímco v kratičkém textu písně Father of Night se opakuje čtyřiadvacetkrát!
Tento počet by se dal brát i jako symbolický odkaz ke čtyřiadvaceti hodinám každého dne, v jejichž průběhu se vždy vystřídá den a noc. Úvodní verše první sloky („Otče noci, otče dne / Otče, jenž zaháníš temnotu / Otče, jenž učíš ptactvo létat / staviteli duhy na nebi“) současně odkazují i ke knize Genesis, a to nejprve k vyprávění o stvoření světa a pak k příběhu o Noemovi, ve kterém je duha na nebi symbolem smlouvy mezi Hospodinem a lidstvem po potopě. První sloka pak vrcholí invokací „Otče samoty a bolesti“.
Je jistě důležité vnímat Otce jako přítomného právě i v samotě a bolesti, v níž se s Ním můžeme setkat ještě hlouběji než v úžasu nad krásou Jeho stvoření. O té je řeč ve druhé sloce, v níž je Otec vzýván jako Ten, kdo utváří vysoké hory a oblaka na nebi a dává směr řekám a potokům. Tato poslední formulace může být i narážkou na biblický verš o řece, která svými toky oblažuje město Boží (Žalm 46,5), přičemž však tuto podobnost lze objevit jen srovnáním Dylanova originálu s anglickou Biblí krále Jakuba, s níž je tvorba Boba Dylana spojena. Na základě tohoto srovnání (ne však srovnání s českým ekumenickým překladem) by se za odkaz k Žalmům (18,12) dal označit i obraz oblak na nebi.
V každém případě může být Dylan označen za věřícího člověka a básníka vnímajícího přírodu jako oslavující jejího Stvořitele. V tomto ohledu Father of Night připomíná modlitbu tří jinochů v ohnivé peci z deuterokanonických Přídavků k Danielovi 3,51–90, s nímž má společné i odkazy ke střídání noci a dne či světla a temnoty, přičemž obojí má chválit svého Tvůrce. Zajímavé svědectví o této Dylanově vnímavosti představuje i interview z roku 1976, v němž se zpěvák vyjádřil takto: „Vidím Boha v sedmikrásce. Vidím Boha v noci ve větru a dešti. Stvoření vidím prostě všude. Nejvyšší formou písně je modlitba. Modlitba krále Davida, Šalomouna, kvílení kojota, dunění země…“
Závěrečná třetí sloka modlitby Father of Night se vrací od přírody k lidem a vzývá Otce, jenž přebývá „v našich srdcích i našich vzpomínkách“. Končí oslovením Toho, „kterého nejslavnostněji velebíme“, jež by snad mohlo být chápáno i jako odkaz ke Kristu. K Dylanovu mystickému setkání s Kristem, po kterém se zpěvák rozhodl přijmout křest, sice došlo až v roce 1978, ale už v šedesátých letech některé Dylanovy písně (např. Sign on the Cross – Znamení na kříži) výmluvně odkazovaly k Ukřižovanému, který je jistě ztělesněním „Otce samoty a bolesti“…
