Dnešní sedmdesáté narozeniny biskupa Václava Malého (* 21. 9. 1950) představují příležitost k zamyšlení se nad životní cestou tohoto duchovního pastýře i nad hlásáním evangelia. Otec Malý ve svém životě přijal a ztělesnil skutečnost, že k hodnověrnosti tohoto hlásání je nutný život v pravdě.
Jen málokdy bylo přitom v našich dějinách těžší nejen žít v pravdě, ale i zachovat si víru, než po velkou část jeho života. V rozhovoru s Janem Jandourkem, knižně vydaném roku 1997, Václav Malý vzpomíná: „Prožil jsem dobu, kdy lidé začali kostel opouštět. Žili jsme tehdy v předměstské proletářské čtvrti (Smíchov), kde jsem v padesátých letech viděl řadu mladých lidí, kteří přestali kostel ze strachu navštěvovat. Nakonec jsem tam zbyl z mladých jednu dobu sám, jenom se starými babičkami a s naší rodinou.“
I když mohl v době částečného uvolnění druhé poloviny šedesátých let přes své „náboženské zatížení“ vystudovat gymnázium, po sovětské okupaci bylo už v roce 1969 zřejmé, že se obnovuje totalitní podoba režimu na straně jedné a strach ve společnosti na straně druhé. Václav Malý však odmítal spojování naděje či beznaděje se změnami politických poměrů a právě v tomto roce nastoupil cestu ke kněžství. Studium litoměřické teologické fakulty, v jehož průběhu musel absolvovat i dvouletou vojenskou službu, ukončil roku 1976.
Po vysvěcení na kněze vyvstalo klíčové dilema jeho života spojené s otázkou, zda si má drobnými a pro drtivou většinu jeho spoluobčanů samozřejmými ústupky režimu (např. účastí ve „volbách“) vykupovat možnost legálního působení v pastoraci, anebo právě jako křesťan a kněz nadřadit nade všechno ostatní potřebu života v pravdě. První možnost se nabízela o to víc, že šlo o rozhodování z doby Charty 77, k níž tehdy negativní postoj zaujal i samotný kardinál Tomášek.
Otec Malý však i za cenu toho, že byl svým církevním představeným označen za „neposlušného kněze“, jednal tak, jak před Bohem a před svým svědomím pokládal za správné. V roce 1977 podepsal Chartu a v následujícím roce se stal jedním ze zakladatelů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Podle svých slov „jako kněz cítil povinnost nemlčet a veřejně, nejen za zdmi kostelů a far, poukázat na bezpráví“. Po podepsání Charty a přistoupení k VONSu cítil úlevu, že „konečně přestal taktizovat, mohl předstoupit před lidi a kázat jim evangelijní pravdu“.
Následně byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenského působení a od května do prosince 1979 bez soudu vězněn. Není pochyb o tom, že mu nejen v těchto měsících, ale i v následujících letech šlo o život. Na celu mu dávali násilníky a vrahy a i když byl posléze (s neustálou hrozbou nového zatčení) propuštěn, ze strany příslušníků Státní bezpečnosti následovalo jak šikanování a bití, tak i výhrůžky fyzickou likvidací, které se bezmála naplnily při „nehodě“ jeho automobilu z roku 1981.Vykonávat za těchto okolností funkci mluvčího Charty 77 opravdu nebyla žádná maličkost.
Václavu Malému byla zakazována i zaměstnání typu myče oken, při nichž by prý mohl potkávat lidi a nežádoucím způsobem je ovlivňovat. V letech 1980–1989 směl být jen topičem, lampářem a uklízečem toalet.
Ještě před státním svátkem 28. října z roku 1989 byl naposledy na osmačtyřicet hodin uvězněn. Pak už přišla sametová revoluce a Václav Malý vstoupil do povědomí široké veřejnosti jako první mluvčí Občanského fóra a moderátor velkých lidových shromáždění v Praze. Při jedné z obrovských demonstraci na Letenské pláni se se shromážděnými modlil Otčenáš s důrazem na odpouštění našim viníkům a postaral se tak o to, aby dav přijal kajícné vystoupení jednoho z policistů, kteří předtím bili lidi na Národní třídě.
To, že by se ve společnosti mohly uplatnit duchovní a mravní hodnoty spojené s křesťanstvím, však zjevně vzápětí začalo někomu vadit. Václav Malý musel být na žádost jistých studentských předáků odvolán z role moderátora revoluce, a to pod nejapnou záminkou, že na Letné zopakoval z davu zaznívající vtipný slogan „Podívej se, Gusto, jak je tady husto“. Ti, kteří se předtím neozvali proti ničemu z toho, co si musel otec Malý za Husákovy vlády vytrpět, nyní protestovali proti tomu, že prezidenta Gustáva Husáka „znevážil“… Václav Malý ovšem neměl ambici hrát nějakou politickou roli, ale pro porevoluční vývoj české společnosti náhlý odchod tohoto hodnověrného svědka evangelijní pravdy z veřejného života nevěstil nic dobrého.
V lednu 1990 se otec Malý vrátil do duchovní správy jako farář u sv. Gabriela na Smíchově (nechtěl zneužít své popularity ani k tomu, aby dostal některou z významných farností v centru Prahy). Ani u sv. Gabriela mu nebylo dopřáno nerušené působení. V létě 1990 utrpěl těžký úraz a po uzdravení byl roku 1991 přeložen ke sv. Antonínovi v Praze-Holešovicích. Postupně se stal prezidentem Arcidiecézní charity Praha a vikářem (1994) a kanovníkem metropolitní kapituly (1996). Dne 11. ledna 1997 přijal biskupské svěcení a začal působit jako pomocný biskup pražský. Jeho biskupské heslo zní Pokora a pravda.
Od té doby dodnes se věnuje jak běžné agendě pomocného biskupa a duchovního pastýře (v jeho případě ovšem mnohdy ne zcela běžně, ale o to evangelijněji zaměřené na hledání ztracených ovcí mezi lidmi na okraji církve a společnosti), tak i další činnosti na poli lidských práv, navazující na jeho působení z doby předlistopadové. Navštívil mnoho zemí známých tím, že v nich dochází k násilí a bezpráví (Čečensko, Bělorusko, Moldávii, Kubu, Čínu, Súdán, Írán), a podporoval v nich politické vězně a jejich rodiny. Život křesťana, kněze a biskupa chápe jako poslání ke všem, tedy i k lidem za hranicemi církve, což zahrnuje i stálé vedení dialogu s jinak věřícími či nevěřícími.
