Nejslavnější písní Leonarda Cohena (1934–2016) je bezesporu Hallelujah z roku 1984, tedy z ústředního či vrcholného období tvorby tohoto umělce. Velmi důležitá je však i Cohenova pozdní tvorba, v níž by se za protějšek Hallelujah dala označit píseň Amen z roku 2012. „Amen“ i „aleluja“ jsou samozřejmě liturgické výrazy běžně zakončující židovské a křesťanské modlitby.
Cohenovo album Old Ideas, na němž píseň Amen čtyři roky před zpěvákovou smrtí vyšla, je ovšem ukázkou nejen hluboké religiozity, ale i rozporuplnosti tohoto muže, který nejenže ve svých textech celý život odkazoval k Novému zákonu bez toho, že by se stal vyznavačem víry v Krista, ale také v nich současně vyjadřoval touhu po Bohu i touhu po prožitcích smyslného rázu. I písně z alba Old Ideas budou patrně duchovně zaměření posluchači poslouchat spíše z internetu než z desky vyzdobené Cohenovou kresbou ženského aktu a také si z nich budou vybírat. Dva skutečné klenoty tohoto alba, modlitby Amen a Show Me the Place, by však jimi neměly zůstat nepovšimnuty.
V obou těchto písních se projevuje silnými básnickými obrazy vyjadřovaná touha po vykoupení, která bez ohledu na to, nakolik samotný Cohen viděl či neviděl Vykupitele v Ježíši, každopádně může křesťanům pomoci hlouběji prožívat to, kým pro nás On je. I od těchto skladeb si je však možná záhodno odmyslet ženské sbory, které jim asi jen ubírají na jednoznačnosti a na síle, ale Cohen od nich v žádném z období své tvorby (s výjimkou jejího úplného závěru v roce 2016) nechtěl či neuměl upustit.
U uvedených písní se každopádně moc nehodí ke stařeckému, spíše šeptajícímu než zpívajícímu a nad záhrobím se zamýšlejícímu hlasu, jímž zpěvák v písni Show Me the Place vyznává skutečnost, že jeho hlava se již sklání, a prosí Pána, aby mu ukázal místo, na něž chce Svého služebníka odvést. Křesťanský posluchač zde nemůže přehlédnout verše, které pro něj odkazují k Božímu vtělení a k odvalení kamene od Kristova hrobu, a už vůbec ne výše zmíněnou touhu po vykoupení: „Ukaž mi to místo / pomoz mi odvalit kámen / ukaž mi to místo / sám to nemohu dokázat / ukaž mi to místo, / kde se Slovo stalo člověkem…“
Ještě silnější je apokalyptická skladba Amen, pojednávající o posledních věcech člověka i světa. Autor v ní Boha prosí, aby mu na konci jeho dní (resp. ve chvíli, kdy dojde ke vzkříšení z mrtvých) znovu a znovu říkal, že jej potřebuje, touží po něm a miluje ho, přičemž každá z těchto proseb je skutečnou modlitbou zakončenou oním slůvkem „amen“.
První takováto prosba odkazuje ke chvíli, v níž vypravěč dojde na okraj své duchovní žízně a bude stát „u řeky“. V refrénu za první i za každou další slokou pak vychází najevo Cohenovo vnímání dějin lidstva jako „hororu“, jenž bude ukončen až eschatologickými událostmi.
Druhá sloka popisuje eschatologické dění slovy: „Řekni mi znovu, / až budou oběti zpívat / a zákony výčitek svědomí budou obnoveny, / řekni mi znovu, / že víš, co si myslím, / ale pomsta patří Pánu.“ Poslední verš je citátem z Listu Římanům 12,19, i když zde se snad objevuje spíše v židovském kontextu, protože „oběťmi“ jsou v Cohenových písních nejčastěji míněny oběti holocaustu. I za takto strašlivý zločin je tedy podle Bible i Leonarda Cohena na místě se nemstít, ale přenechat odplatu Hospodinu. Víme ovšem, že Bůh v Kristu spíše než jako mstitel nevinných jedná jako Ten, kdo sám jako Vykupitel přijímá jejich úděl…
Po třetí sloce, která odkazuje k Poslednímu soudu, „kdy den bude vykoupen a noc ztratí právo začít“, píseň vrcholí závěrečnou slokou a slovy: „Řekni mi znovu, / až bude špína řezníka / vyprána v Beránkově krvi…“
„Řezník“ znamená v cohenovské metaforice kohena, obětníka vykonávajícího smírčí obřady. „Beránek“ zde však sotva může představovat jen jedno z dobytčat obětovaných starozákonními kohanim. V eschatologickém kontextu musí jít spíše o odkaz ke Zjevení svatého Jana 7,14, kde je řeč o těch, „kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v Beránkově krvi“. Apokalypsu zde lze chápat tak, že nevinné oběti násilí, jejichž utrpení by jinak bylo nesmyslné, před touto nesmyslností zachraňuje spojení se smrtí Ježíše Krista. Zdá se, že Žid Cohen, který se po celý život trápil otázkou po smyslu toho, co musely vytrpět oběti hrůz typu holocaustu, na ni nalézal odpověď spíše v Novém než ve Starém zákoně…
Křesťan přirozeně dluží Kristu vděčnost nejen za toto vysvobození z nesmyslnosti utrpení, ale především za to, že oběť Beránka Božího (jejímž předobrazem byly starozákonní oběti) je zástupnou obětí, díky níž člověk spojený s Kristem nemusí v důsledku svých hříchů zemřít, ale je od nich omyt Jeho krví. Právě na své hříchy se ovšem můžeme dívat jako na kámen, který bychom vlastními silami nikdy nedokázali odvalit, jak o tom Cohen zpívá v písni Show Me the Place…
