
Internetové noviny The Christian Post věnovaly 5. září 2020 pozornost zprávě výzkumníků z Pew Research Center, podle níž je příležitostný sex pro polovinu amerických křesťanů vždy nebo někdy přijatelný. Na tomto poli existuje propast mezi postoji křesťanů a lidí bez náboženské příslušnosti či ateistů, z nichž příležitostný sex označilo za přijatelný 84, resp. 95 procent respondentů. Tato propast však již není tak velká v pohledu na sex v nemanželských partnerských vztazích, který za přijatelný označilo 57 procent amerických křesťanů (přičemž ale mezi pravidelnými návštěvníky bohoslužeb bylo toto číslo výrazně menší). Komentář listu k těmto sociologickým datům poznamenává, že „bychom nikdy neměli dovolit, aby morální či teologická selhání jiných křesťanů otřásla naší osobní křesťanskou vírou“, i když současně klade důraz i na odpouštění selhávajícím.
Je zřejmé, že v posledních desetiletích došlo nejen v USA, ale i v celé západní civilizaci k výrazné změně v pohledu na vztahy mezi muži a ženami. To, co bylo dříve vnímáno jako nevhodné, je nyní společenskou normou. Křesťané dnes ve vztahu k sexualitě mohou žít ve shodě se svou vírou jen za cenu oponování tomu, co je běžné v naší kultuře. To předpokládá jak silný osobní vztah s Bohem, tak i porozumění křesťanské sexuální etice.
Ta nemůže být chápána ani jako laciné schvalování „lásky“ jakéhokoliv druhu, ani jako nějaké znevažování sexuality. Francouzský katolický filosof Fabrice Hadjadj, autor knihy Mystika těla, vysvětluje její smysl slovy, že „odebírá sexualitě překážky, aby otevřela přístup k transcendenci, směrem k transcendenci opačného pohlaví, transcendenci dítěte a tím k božské transcendenci. Církev ukazuje sexualitu jako přístupovou cestu k Bohu Ten je neustále přítomen v manželském loži, ve kterém dochází k fyzické modlitbě, jedinečné svého druhu.“
Vztah mezi mužem a ženou se tedy pro křesťany netýká jen jich samotných, ale i Boha, který ovšem do něj může být buď pozván, anebo z něj naopak vylučován. Křesťanské páry si musejí ujasnit, zda stojí o výše popsané manželství.
V katolicismu a pravoslaví je chápáno jako svátosti, a to v neposlední řadě na základě páté kapitoly Listu Efezským, v níž apoštol Pavel jednotu muže a ženy v manželství popisuje jako obraz lásky mezi Kristem a církví. Tím je dána nejen posvátnost, ale i výlučnost vzájemného sebedarování muže a ženy v manželství. Mimomanželská tělesná láska z biblického pohledu nejenže neodpovídá Desateru (které je také výrazem výlučného svazku mezi Bohem a Jeho lidem), ale ani nemůže být tím, čím spojení muže a ženy podle Božího slova být má. Pro křesťany by nemělo být přijatelné „možná“ nezávazných vztahů, ale jen bezpodmínečné „ano“ spojené s manželskými sliby.
I když toto chápání manželství lze pochopit a přijmout jen ve spojení s vírou, rozdíl mezi bezpodmínečnou láskou a „láskou“, která se nechce vázat, může být srozumitelný i pro nekřesťany dobré vůle. Každému je zřejmé, že vztah založený na vzájemné zodpovědnosti, starosti o druhého a odhodlání společně zestárnout a nést spolu dobré i zlé až do smrti představuje něco jiného než nezávazný vztah založený jen na vzájemné přitažlivosti.
Přesto se v dnešní západní a zvláště také české společnosti vytrácí už i vědomí toho, že vytvoření domova bezpečného nejen pro muže a ženu, ale i pro jejich děti předpokládá vzájemný závazek (v dnešní České republice je už polovina dětí nemanželských). Tím spíše se musí vytrácet i vědomí skutečnosti, že šanci na vytvoření takovéhoto bezpečného domova snižuje i předmanželský sexuální život.
Také mnozí křesťané si přestávají uvědomovat vratkost základů, na které současná kultura staví vztahy mezi muži a ženami, i nebezpečí, které přizpůsobování se této kultuře představuje pro jejich víru (výzkumy na poli psychologie náboženství ukazují, že ke ztrátě víry zpravidla dochází ve spojení s nekřesťanským životním stylem, kterého člověk nejprve přestává litovat a pak si jej reinterpretuje tak, aby jej mohl považovat za křesťanský, aby nakonec jeho reinterpretace vedla ke ztrátě potřeby žít ve společenství církve). Tím naléhavěji potřebné je ovšem vysvětlování etiky, která je v církevním společenství hlásána. Toto vysvětlování není možné izolovaně jen ve vztahu k sexualitě, ale jen ve spojení s podstatou křesťanské víry a církve jako takové.
Velký český katolický teolog a disident, otec Josef Zvěřina (1913–1990), vydal v roce své smrti knihu o víře v církev. Mimo jiné v ní napsal: „Věřit v církev znamená věřit, že se církev děje v lásce a přátelství, ve sjednocení těla a duše. Církev se děje i v sexuálním spojení muže a ženy. Chápeme-li toto, přestává být církev divnou institucí, která pedantsky zasahuje do nejintimnějších lidských vztahů!“