Písně Boba Dylana (*1941) jsou nadčasové, a zřejmě právě proto se v jejich textech objevují vizionářské obrazy, které si můžeme snadno vztáhnout na naši současnost. V letošním apokalyptickém roce, v němž jsme se náhle ocitli v zamořených městech, tak na nás může působit i čtrnáct let stará píseň Ain’t Talkin’ (Nemluvím), v níž těmito městy mlčky prochází osaměle trpící poutník, nesoucí smrtící nástroj k vlastní popravě…
I když zdaleka ne všichni posluchači v této písni poznali obraz Kristova v tomto světě prožívaného utrpení, ti, kteří znají jak Písmo, tak i způsob Dylanovy práce s ním, určitě porozuměli. Pro texty Boba Dylana je už od počátků jeho tvorby charakteristické, že v nich biblické postavy a zvláště také samotný Kristus vstupují do dnešní doby, aby pak v kontrastu s biblickým poselstvím vycházela najevo její duchovní povrchnost.
Skladba Ain’t Talkin’ vyšla roku 2006 na Dylanově albu Modern Times (Moderní doba). Na jeho obalu je fotografie Teda Cronera z roku 1947 s taxíkem v newyorské noci. Ta je plná světel, která však neodkazují ke Světlu, ale jsou spíš něčím na způsob bludiček, mezi nimiž se moderní doba řítí směrem odnikud nikam.
Modern Times je radikálně nekomerční a „nesoučasné“ album, které se však přesto v roce svého vydání ocitlo v čele hitparád. Dylan a jeho kapela na něm hrají hudbu inspirovanou celou americkou písničkářskou tradicí od samotných počátků folku, blues, rockabilly apod., přičemž textařské inspirace sahají od americké poesie až k antice. I v Ain’t Talkin’ se někteří dylanologové domnívají nalézat odkazy k Ovidiovi a jeho dopisům z vyhnanství. Zde se však může jednat nanejvýš o jednotlivé obrazy či formulace, zatímco celistvá interpretace písně je možná jen v biblickém kontextu.
Celým albem Modern Times prostupuje biblická dějeprava od odkazu ke stvoření světa v písni Spirit on the Water (Duch nad vodami) přes narážku na starozákonní Boží smlouvu s Izraelem uzavřenou na hoře Sinaj v písni Thunder on the Mountain (Zahřmění na hoře) až k odkazům k Nové smlouvě a jejímu budoucímu naplnění v písni When the Deal Goes Down (Až se smlouva naplní).
Všudypřítomným dylanovským tématem je ovšem i lidský hřích, Adamův Pád, jehož důsledky mohou být překonány jen díky tomu, že je Kristus bere na sebe. V tomto smyslu je zřejmě třeba chápat začátek písně Ain’t Talkin’ , v němž vypravěč vstupuje do „mystické zahrady“, aby jej v ní někdo „uhodil zezadu“. Obraz zahrady zde odkazuje jak k Adamem ztracené rajské zahradě, tak i k zahradě v Getsemanech, v níž se započalo Kristovo utrpení spojené s naším vykoupením.
Velkou většinu dalšího textu této rozsáhlé písně lze vnímat jako popis křížové cesty, která se ovšem odehrává spíš v našem dnešním světě než v Palestině před dvěma tisíciletími. Vypravěč při ní „nemluví, jen kráčí tímto znaveným světem běd“, přičemž jeho srdce „hoří, stále touží“. Chápání tohoto refrénu jako odkazu ke Kristově touze po spáse světa zdánlivě brání obrazy, v níchž vypravěč mluví o „pobití svých protivníků“ a „pomstění otcovy smrti“. Ty však je možné chápat jako usmrcení hříchů a odčinění duchovní smrti našeho „otce“ Adama.
Další Dylanovy básnické obrazy je možné na Krista vztáhnout bez nejmenších obtíží. Když například vypravěč zmiňuje svou „bolest v patě“, nelze si nevzpomenout na proroctví z Genesis 3,15, podle kterého Mesiáš rozdrtí hadu-ďáblu hlavu, zatímco Jemu bude rozdrcena pata. Další odkaz k ďáblu představuje zmínka o pokoušení „bohatstvím a mocí“ (srov. Matouš 4,8–9). Nechybí ani odkaz mariánský, když se vypravěč na začátku své trýznivé cesty setkává se svou matkou. Když říká, že „nese znamení mrtvého muže“, posluchači se může vybavit obraz kříže, a při slovech „mé rty jsou vyprahlé“ zase výrok „Žízním“ z Janova evangelia 19,28. Také v písni zdůrazněný nepochopitelný rozsah „nekonečného utrpení“ se sotva může týkat něčeho jiného než Kristovy křížové cesty.
Zřejmé je i to, že v „zamořených městech“ světa, který je „tajemný a nejasný“ a „plný spekulací“, mnozí Tomu, který utrpení nevysvětluje, ale bere je na Sebe, nerozumějí. Na adresu těchto nechápajících zaznívá i silný výrok „neléčím žádné marné strachy“. Chápavá je jen menšina těch, které vypravěč označuje za své „věrné a milované společníky“, kteří sdílejí jeho kód.
Ve finále písně vypravěč prochází „nocí“ smrti, aby se pak znovu ocitl v „mystické zahradě“. Tentokrát jde o obraz odkazující především k velikonočnímu ránu a k Marii Magdalské, která svého Mistra („Zahradníka“) marně hledá v prázdném hrobě (viz Jan 20,1–18). Dylanova píseň na tuto evangelní scénu naráží slovy: „Promiňte, paní, omlouvám se. Nikdo tu není, zahradník odešel.“ Na úplném konci pak obsahuje ještě odkaz ke Kristovu nanebevstoupení a k dovršení Jeho cesty na konci dějin.
Závěrem je už jen třeba konstatovat, že Ain’t Talkin’ je i hudebně skladba neuvěřitelně dramatická, v níž se Bobu Dylanovi v jeho muzikantské genialitě jednoduchými prostředky do značné míry podařilo adekvátně odkázat k dramatu Pádu a Vykoupení. Jinak čistě folková melodie je narušována údery bubnu, z nichž každý jako by zpřítomňoval rány zasazované Kristu našimi hříchy, a když v průběhu jedné z koncertních verzí této písně náhle veškerá hudba ztichne, duchovně vnímavý posluchač se ocitá na Golgotě ve chvíli Spasitelovy smrti na kříži…
