Diskusi o postojích papeže Pia XII. (1939–1958) k Židům, k nacismu a k holocaustu mělo letos ukončit plné zpřístupnění vatikánských pramenů k jeho pontifikátu. K poněkud bizarním dějinám této diskuse se však místo toho přidala skutečnost, že příslušné archivy se už čtyři dny po svém otevření zase uzavřely v důsledku omezení spojených s koronavirem. Nyní, 9. září 2020, portál Catholic News Agency informoval o nejnovější kontroverzi ohledně Pia XII., která se tentokrát týká kauzy dvou židovských sirotků pokřtěných za války ve Francii a po válce skrývaných před jejich příbuznými.
Dramatická diskuse o Piovi XII., která se netýká jen historiků, ale i široké veřejnosti, probíhá už desítky let. Bezprostředně po druhé světové válce byl sice papež komunistickými médii obviňován z kolaborace s nacisty, jinak ale převládalo přesvědčení, že si s krajně těžkými úkoly předcházejících let poradil dobře. Také Židé přeživší holocaust mu přicházeli děkovat za pomoc Vatikánu při zachraňování lidských životů v době holocaustu.
Poté, co papež v roce 1958 zemřel a už se nemohl bránit, se však i v západním světě veřejné mínění začalo obracet, a to především v důsledku populární hry západoněmeckého levicového dramatika Rolfa Hochhutha Náměstek z roku 1963. Ta jako nespornou skutečnost hlásala, že Kristův náměstek kolaboroval s Hitlerem.
Hra uškodila nejen obrazu papeže, ale i katolicko-židovským vztahům, v nichž od té doby údajný antisemitismus Pia XII. představuje stálé kontroverzní téma. Část židovských autorů zaujímá k papeži odsuzující postoj a vytýká církvi, že jeho „mlčení k holocaustu“ nevyznala jako své selhání. Protiargumentem papežových obhájců je, že Pius XII. se spíše než na veřejné pranýřování na Židech páchaných zločinů zaměřoval na tajné aktivity typu ukrývání Židů, napomáhání k jejich útěku z nacisty ovládaných území apod., které zachránily bezpočet životů.
I někteří židovští autoři papeže hodnotí jednoznačně pozitivně. Už v roce 1967 vydal židovský teolog a izraelský diplomat Pinchas Lapide knihu Tři papežové a Židé, v němž počet Židů, kteří díky Piovi XII. a katolické církvi unikli smrti, odhaduje na nejméně 700 tisíc, ale pravděpodobně až 860 tisíc. Také rabín David G. Dalin vydal roku 2005 i do češtiny přeloženou knihu Mýtus Hitlerova papeže. V té ovšem už nejde o polemiku s Hochhuthem, ale o polemiku s autory typu Johna Cornwella, jenž v roce 1999 publikoval Pia XII. odsuzující knihu Hitlerův papež. Rabín Dalin poukazuje na to, že tito autoři jsou liberální katolíci útočící na papeže jako vůdčí osobnost konzervativního katolicismu, a ve shodě s Pinchasem Lapide říká, že Pius XII. ve skutečnosti zachránil víc Židů než kdokoliv jiný.
Kritický rozbor konceptu „Hitlerova papeže“ podali roku 2013 v knize Dezinformace americký profesor Ronald J. Rychlak a Ion Mihai Pacepa, někdejší představitel rumunské tajné služby, který v době komunismu přeběhl na Západ. Pacepa se svými bohatými zkušenostmi se způsobem, jakým tajné služby sovětského bloku vedly dezinformační kampaně, odkrývá pozadí Hochhuthova Náměstka a označuje obraz Pia XII. jako antisemity za dílo sovětské KGB. Cornwellův Hitlerův papež je v této knize charakterizován jako inovovaná verze Náměstka, založená na selektivním editování citátů ze západních publikací (což je podle Pacepy technika široce užívaná dezinformační „vědou“).
Zatím poslední kolo bouřlivých diskusí o Piovi XII. začalo v srpnu 2020, kdy americký historik David I. Kertzer v eseji pro časopis The Atlantic rozvířil výše zmíněný případ dvou židovských sirotků, v době holocaustu vychovávaných v katolickém prostředí. Podle Kertzera nově objevené dokumenty dokazují ústřední roli Pia XII. v poválečném únosu obou hochů, které jejich katolická adoptivní matka nechala pokřtít a přes soudní rozhodnutí je odmítla vydat jejich židovským příbuzným.
Na straně papežových obhájců na článek vzápětí reagoval mj. i Ronald Rychlak, podle kterého naopak dotyčná žena nebyla katoličkou v pravém slova smyslu, papežem pohrdala a jednala proti jeho vůli (Pius XII. schválil dohodu, podle níž měly být pokřtěné židovské děti vráceny svým příbuzným s tím, že jim bude ponechána svobodná volba náboženství). Rychlak poukázal i na to, že domněle nové dokumenty byly ve skutečnosti předmětem kontroverzní diskuse už v roce 2004.
Ani letošní plné zpřístupnění vatikánských archivních fondů týkajících se Pia XII. nemusí přinést žádný zásadní posun v těchto nekonečných diskusích. Zdá se totiž, že v nich už dávno nejde ani tak o nepřístupnost pramenů jako spíš o různé způsoby jejich interpretace.
