Podle zprávy zveřejněné 27. srpna na webu www.biskupstvi.cz lze k 300. výročí narození prvního brněnského biskupa Matyáše Františka Chorinského z 4. října 1720 shlédnout výstavu připomínající tohoto biskupa a jeho dobu. Výstava je umístěna v katedrále sv. Petra a Pavla a potrvá do 30. října 2020.
I když brněnské biskupství bylo založeno teprve v době osvícenství, počátky kostela na petrovském kopci sahají až do sedmdesátých let dvanáctého století. Biskupskou katedrálou se ovšem stal až roku 1777, kdy bylo na podnět císařovny Marie Terezie a na základě buly papeže Pia VI. olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství a v Brně založeno biskupství nové.
Mnozí ze třinácti brněnských biskupů se v době svého působení nacházeli ve svízelných situacích. Do této kategorie patří hned první dva, Matyáš František hrabě Chorinský z Ledské (1777–1786) a Jan Křtitel Lachenbauer (1786–1799), jejichž pravomoci byly v době osvícenské a především josefinské státní nadvlády nad církví velmi omezené.
Třetí biskup Vincenc Josef hrabě Schrattenbach (1800–1816) se do dějin diecéze zapsal především zřízením vlastního biskupského alumnátu a teologického učiliště v roce 1807. Byl i významným diplomatem, který se uplatnil v době napoleonských válek a například po bitvě u Slavkova dosáhl jako člen moravské stavovské deputace při jednání s Napoleonem velkých úlev v dodávkách pro jeho armádu.
Pozoruhodnou postavou byl i čtvrtý brněnský biskup Václav Urban rytíř Staffler (1817–1831), skvělý kazatel a řečník, povýšený do rytířského stavu za projev, který měl roku 1804 na Petrově k vyhlášení rakouského císařství. Jako biskup byl znám jak pastorační a charitativní činností, tak i podporou vědy a přátelstvím s Josefem Dobrovským.
Za pátého biskupa Františka Antonína Gindla (1832–1841) začíná na Moravě „éra sušilovská“. Kněz František Sušil, organizátor českého obrozeneckého hnutí na Moravě, byl biskupem Gindlem roku 1837 jmenován profesorem brněnského bohosloveckého učiliště, na kterém pak působil jednatřicet let. Mnohem problematičtější postavou byl z hlediska obrozenců šestý biskup Antonín Arnošt hrabě Schaffgotsche (1842–1870), který se v národnostních sporech nechával někdy unést do protičeského postoje. Brněnští biskupové však byli zpravidla dvojjazyční a národnostní otázky se snažili podřizovat pastoračním potřebám. Z církevněpolitického hlediska působili Schaffgotsche i jeho nástupce Karel Nöttig (1871–1882) opět v obtížném období nadřazenosti státu nad církví, definované květnovými zákony z let 1868 a 1874.
Za nejvýznamnější osobu na brněnském biskupském stolci bývá někdy označován osmý biskup František Saleský kardinál Bauer (1882–1904). Posvětil desítky nových kostel, věnoval se charitativní činnosti a podpoře dělníků, velkou podporu věnoval katolické kultuře, svolal do Brna dva sjezdy katolíků atd. Nechal také přestavět katedrálu a postavit dvě novogotické věže, které od přelomu století dominují panoramatu Brna.
Devátý biskup Pavel hrabě Huyn (1904–1916) uváděl do diecéze nová řeholní společenství a studium teologie rozšířil o obor sociologie (prvním docentem byl jmenován Jan Šrámek). Je však znám i jako biskup silně podporující rakouskou politiku a z tohoto důvodu uprostřed války přeložený jako arcibiskup do Prahy. Jeho nástupce Norbert Jan Klein (1916–1926) byl sice v Brně oblíben, po vzniku Československa však přesto čelil požadavkům na svůj odchod.
Po Kleinově dobrovolném odstoupení z roku 1926 následovalo první období sedisvakance, tedy neobsazení brněnského biskupského stolce. Až po pěti letech složitého řešení církevně politických otázek byl novým biskupem jmenován Josef Kupka (1931–1941). Toho v úřadě zastihla zlá doba nacistické okupace, v jejímž průběhu náhle zemřel. Brno pak postihl fenomén typický pro oba totalitní režimy v podobě nemožnosti jmenovat nového biskupa. Po Kupkově smrti řídil diecézi kapitulní vikář Josef Kratochvíl.
Působení dvanáctého brněnského biskupa Karla Skoupého (1946–1972) se jen v prvních dvou letech odehrávalo v podmínkách relativní svobody. Skoupý v tomto období mj. založil brněnské Biskupské gymnázium (1947). To pak ovšem bylo po nástupu nové totality zlikvidováno, stejně tak jako kněžský alumnát. Od roku 1950 byl biskup Skoupý komunistickým režimem bez soudu internován na utajovaných místech. Teprve v roce 1968 se mohl v pokročilém věku vrátit do čela diecéze. Jeho pohřeb z roku 1972 už opět v době utužené totality se konal za účasti padesáti tisíc lidí a představoval tichou demonstraci proti tehdejšímu režimu.
V následujícím období třetí sedisvakance na Petrově v roli administrátora brněnské diecéze za velmi složitých okolností působil kapitulní vikář Ludvík Horký. Teprve po pádu komunismu mohl být 14. února 1990 třináctým brněnským biskupem jmenován Vojtěch Cikrle. Tomu připadl těžký úkol obnovovat vše, co bylo zničeno v průběhu komunistického čtyřicetiletí, ale současně i radostná úloha stát v čele diecéze v dlouhém období svobody, které jeho předchůdcům nebylo dopřáno. Radostnou a zcela výjimečnou událost pro celou diecézi představovala i návštěva papeže Benedikta XVI. z roku 2009.
Dnes už bezmála půltřetího století dějin brněnského biskupství bylo tedy ve znamení kontinuity i diskontinuity. Změnou prošel i biskupský erb. Ten byl původně čtvrcený s císařským orlem a iniciálami Marie Terezie jako zakladatelky diecéze v prvním a čtvrtém poli a s pěti stříbrnými špicemi (o jednou méně, než má olomoucké arcibiskupství) ve druhém a třetím poli.
Biskup Skoupý při svém nastolení roku 1946 tento erb změnil. Od té doby jsou ve znaku brněnského biskupství dva zkřížené zlaté klíče v černém poli, podložené stříbrným mečem s červeným jílcem a záštitou. Jedná se samozřejmě o odkaz k patronům biskupské katedrály (klíče symbolizují autoritu sv. Petra jako prvního papeže, meč je nástrojem, kterým byl popraven sv. Pavel).
