Loni odešel na věčnost filosof Mikuláš Lobkowicz (9. 7. 1931 – 19. 9. 2019). České prostředí jako by vůbec nezaznamenalo ani jeho odchod, ani to, o jak mimořádného člověka se jednalo. Stál postupně v čele dvou německých univerzit a nakonec i Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy, která jej jako snad u nás jediná připomněla uznalým nekrologem. Byl významným křesťanským myslitelem a osobností spojenou s hnutím Comunione e Liberazione (CL).
Mikuláš Lobkowicz pocházel z mělnicko-hořínské větve rodu Lobkowiczů. Jeho prapradědečkem byl Jiří Kristián kníže Lobkowicz (1835–1908), dlouholetý zemský maršálek Království českého, kterému bylo o jeho sedmdesátinách v zemské sněmovně holdováno jako nejstatečnějšímu zastánci české samosprávy. Pradědečkem Mikuláše Lobkowicze byl právník, politik a voják československé armády Bedřich Lobkowicz (1881–1923), dědečkem automobilový závodník Jiří Kristián Lobkowicz (1907–1932) a otcem Jan Adolf Lobkowicz (1885–1952), jeden ze signatářů známých vlasteneckých prohlášení české šlechty z let 1938 a 1939.
Mikuláš se ještě narodil v Lobkowiczkém paláci na Pražském hradě, který však jeho dědeček prodal (dnes je v něm německé velvyslanectví). Od sedmnácti let musel žít v exilu, do kterého jeho rodiče odešli po komunistickém převratu. Maturoval na gymnáziu ve Švýcarsku a pak se věnoval studiu filosofie na univerzitách v německém Erlangenu a ve švýcarské Fribourgu, kde se stal asistentem známého filosofa Józefa Bochenského, zakladatele Institutu pro marxismus-leninismus. Působil i ve Spojených státech, kde v letech 1960–1967 učil na katolické univerzitě v Indianě teorii poznání a dějiny filosofie. Posléze se vrátil do Evropy a v letech 1971–1981 působil jako rektor univerzity v Mnichově, kde zvládl náročné období levičáckých studentských bouří. V roce 1984 se stal rektorem Katolické univerzity v Eichstättu. Po roce 1989 se vracel do vlasti, roku 1997 vystoupil na prvním ročníku prezidentem Havlem svolané konference Forum 2000 a v roce 2002 pomohl překonat krizi pražské teologické fakulty jako její dočasný správce.
I když byl oceněn Řádem T. G. Masaryka, do povědomí široké české veřejnosti se vzdor tomu, o jak výjimečnou osobnost se jednalo, nikdy nedostal. Jednou z příčin této skutečnosti by mohlo být, že se nikdy netajil tím, že je „konzervativním katolíkem“ věřícím tomu, co učí církev, a pokládajícím papeže za autoritu. Většina Lobkowiczových prací věnovaných politické filosofii a problematice marxismu, politické etice, teorii věd, filosofii kultury a aktuálním filosoficko-teologickým otázkám křesťanské víry vyšla německy ve Švýcarsku či Německu. V češtině byly vydány jeho knihy Demokratizace univerzit a křesťanská kultura a Duše Evropy.
Zajímavý je i jeho článek o rozumových důkazech Boží existence, publikovaný v Teologických textech č. 2/2007. Z tohoto textu je zřejmé, že Mikuláš Lobkowicz byl znalcem myšlení sv. Tomáše Akvinského. To je patrné i z jeho v angličtině publikovaného příspěvku ve sborníku textů o díle zakladatele hnutí Comunione e Liberazione Luigiho Giussaniho z roku 2003. V něm Lobkowicz mj. připomíná, že svatý Tomáš hlásal nejen známou tezi „milost předpokládá přirozenost“, ale také to, že Boží milost odpovídá na to, po čem člověk svou přirozeností v hloubi svého bytí touží. Právě této lidské touze po Nekonečnu je věnována Giussaniho základní práce Náboženský smysl.
Lobkowicz, který za velký deficit dnešního křesťanství pokládal absenci na tomto základě rozvíjené antropologie, nalezl právě v otci Giussanim myslitele a vychovatele schopného ukazovat dnešním mladým lidem, že křesťanství není něčím vnějškovým a už vůbec ne něčím, co omezuje lidskou svobodu a radost ze života, ale že naopak právě v následování Krista může člověk nalézat naplnění své nejvnitřnější touhy, pravou svobodu a hlubokou radost.
Oba muži se poprvé setkali v Miláně v roce 1984. Lobkowicz tehdy podle svých slov Giussaního požádal, aby mu pomohl „osvobodit univerzitu v Eichstättu, jedinou katolickou univerzitu v Německu, od katolicismu bez radosti“. Giussani mu „spontánně nabídl poslat několik mladých lidí, jejichž přítomnost bude dosvědčovat, jak může být krásné být katolíkem“. Rektor Lobkowicz pak pro ně zorganizoval stipendia.
Podle svých slov ze sborníku na Giussaniho počest byl Lobkowicz zakladateli Comunione e Liberazione vděčný i ve vztahu ke svému osobnímu životu. I když byl v době, kdy se setkal s CL, už „příliš starý na aktivní účast v pravém smyslu slova“, Giussaniho myšlenky rozhodně změnily jeho způsob „vnímání toho, co dnes pro laika znamená být učedníkem Kristovým“. Zde měl Lobkowicz zřejmě na mysli zvláště také to, že nemůže jít ani o přizpůsobování se světu, ani o uzavírání se do vnitrocírkevního ghetta. Musí jít o spojení věrnosti Kristu a církvi s otevřeností vůči všemu, co je ve světě dobré a krásné. Podle Mikuláše Lobkowicze dal otec Giussani svému hnutí do vínku schopnost žít v dnešním světě to, co kdysi svatý Augustin biblicky popsal jako „oloupení Egypťanů“: přijímání všeho, co je cenné, jako pocházejícího od Boha, i kdyby se to nacházelo v rukou protivníků a nepřátel.
Lobkowicz pokládal za velmi důležité přemosťování propasti mezi evangeliem a kulturou, označitelné za tragédii dnešní doby. Výtečným příkladem překonávání tohoto rozpojení může být hnutím CL každoročně za účasti mnoha významných osobností ze světa kultury, vědy aj. organizovaný Meeting Rimini, na kterém i samotný Lobkowicz opakovaně vystoupil. Nalézal zde to, co mu obzvlášť leželo na srdci: otevřenost vůči otázkám, které hýbou dnešními lidmi, a plodný dialog a vzájemné sdílení mezi křesťany a jinak věřícími. V souvislosti s tímto sdílením stojí za ocitování i Lobkowiczův pozoruhodný výrok:
„Často jsem měl dojem, že Comunione e Liberazione žije následování Krista i v tom smyslu, že jeho členové tajně ,milují‘ více toho, kdo se ubírá ,jinými cestami‘, ne proto, že by ho chtěli obrátit, ale spíše proto, že zcela nezištné přátelství se zřetelněji projevuje právě tehdy, když je přítel v nouzi.“
