Evropská unie nyní po vystoupení Velké Británie („brexitu“) prožívá složité období. U nás nejnověji vyvolalo pozornost vyjádření ekonomky a členky Rady České televize ing. Hany Lipovské, že by mělo být vypsán referendum o setrvání naší země v EU, při kterém by ona hlasovala pro „czexit“. Lipovská byla nedávno do Rady ČT nominována Českou biskupskou konferencí, takže její slova nyní musela vyvolat i vnitrocírkevní diskusi.
Hana Lipovská, praktikující katolička a současně blízká spolupracovnice Institutu Václava Klause, ve vztahu k Evropské unii zjevně vyjadřuje spíš „klausovské“ než katolické postoje. Týdeník Hrot přinesl 16. srpna 2020 interview s touto kontroverzní ekonomkou, v němž vedle slov o „czexitu“ zazněly i další kontroverzní výroky včetně tvrzení, že „otcové zakladatelé“ EU byli elitáři silně ovlivnění Marxovým učením, takže Evropská unie představuje nereformovatelný útvar založený na idejích marxismu. Postoje Hany Lipovské odpovídají myšlenkovému světu Václava Klause, který byl vždy obhájcem „národních států“ a kritikem evropské integrace a již v prvním období po sametové revoluci dával negativní nálepky všem kritikům „tržního hospodářství bez přívlastků“. K těm samozřejmě kdysi patřili i „otcové zakladatelé“ sjednocující se Evropy typu Roberta Schumana, Alcida de Gasperiho a Konrada Adenauera, kteří ovšem kapitalismus volného trhu odmítali ne jako marxisté, ale jako křesťanští demokraté ovlivnění sociálním učením církve.
Výroky Hany Lipovské samozřejmě vyvolaly vlnu kritiky. Kardinál Dominik Duka pak 28. srpna na svém blogu na Aktuálně.cz na probíhající diskusi reagoval vyjádřením k Evropské unii. Aniž by přímo komentoval slova ing. Lipovské, položil důraz na to, že evropský duch je dnes jiný než v době „otců zakladatelů“ (takže křesťan nemůže nebýt k dnešní podobě EU kritický), přičemž mj. konstatoval:
„Už při našem vstupu do EU jsem říkal, že Evropská unie bude taková, jakou ji uděláme. S panem biskupem Lobkowiczem jsme se tehdy zúčastnili pouti z Madridu do Santiaga de Compostely a vzpomínám si, jak jsem byl překvapen názory mnohých jejích účastníků. Bylo vidět, že velká část poutníků nehájí myšlenky, které byly vlastní zmiňovaným mužům, kteří po válce stáli na počátku evropské integrace. Během této pouti jsme diskutovali s řadou politiků, včetně několika europoslanců, a všichni nás ujišťovali, že připravovaná ,euroústava‘ (v roce 2007 ji nahradila tzv. Lisabonská smlouva) ponese ducha židovsko-křesťanských zásad. Jak to dopadlo, víme.“
Na vyjádření kardinála Duky pak 30. srpna rovněž na blogu na Aktuálně.cz reagoval přední politik KDU-ČSL a někdejší poslanec Evropského parlamentu Pavel Svoboda. Ten mj. poukázal na to, že se sice ani v euroústavě, ani v Lisabonské smlouvě neobjevil žádný odkaz na židovsko-křesťanské kořeny Evropy, ale že právní normy EU v tomto ohledu stále převyšují český právní řád, protože v Lisabonské smlouvě byla zakotvena povinnost „vést trvalý a pravidelný dialog s církvemi a náboženskými společnostmi“. Svoboda také poukázal na faktický protiklad mezi stanoviskem kardinála Duky požadujícím reformu EU a stanoviskem Hany Lipovské, pro kterou je Evropská unie nereformovatelným útvarem, který bychom měli opustit.
Biskupové nakonec nenechali nikoho na pochybách o tom, že Lipovská mluví jen za svou osobu a Česká biskupská konference nemá s jejím odmítavým postojem k evropské integraci nic společného. Její prohlášení zveřejněné 1. září na portálu Církev.cz konstatuje, že „ČBK považuje evropskou spolupráci za velmi důležitou. I když existuje řada skutečností, které vidíme kriticky, jsme toho názoru, že o budoucnosti EU a její potřebné reformě je třeba vést solidní debatu a katolická církev má k této debatě co říci.“
Důležitost evropské spolupráce je tedy pro křesťana stejně nespornou skutečností jako to, že v ní musejí hrát roli lidé víry. „Otcové zakladatelé“ přišli s projektem sjednocující se Evropy v době, kdy náš kontinent trpěl důsledky či přítomností zla, kterým v době sekularizace prázdno po víře zaplnily ideologie nacismu, fašismu a komunismu. Po zničující válce položili základy trvalého evropského míru, jejichž křesťanský ráz byl posléze vyjádřen i bohoslužbou z roku 1962, při níž německý kancléř Adenauer a francouzský prezident de Gaulle smíření mezi svými národy symbolicky zpečetili pozdravením pokoje. Na sklonku roku 1989 se totéž gesto opakovalo i při bohoslužbě za účasti tehdejšího kancléře Kohla a polského premiéra, kterým byl v době konce komunismu již katolík Mazowiecki. Český premiér Klaus naproti tomu v devadesátých letech výslovně prohlásil, že chtějí-li se čeští křesťané smiřovat s Němci, on žádnou potřebu smiřování nemá…
Bez křesťanství by každopádně nebylo možné ani smíření mezi národy, které v době druhé světové války stály na opačných stranách barikády, ani pád komunismu a znovusjednocení Evropy na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Poté však na našem kontinentě znovu zesílil vliv sekulárních, s křesťanstvím do značné míry kontrastních ideologií.
V době, kdy bylo znovusjednocení Evropy dovršeno, nastala paradoxní situace zmiňovaná kardinálem Dukou. Roku 2003 proběhla diskuse o takzvané euroústavě, do jejíž preambule se nepodařilo dostat ani odkaz k zodpovědnosti člověka před Bohem, ani odkaz k židovskokřesťanským kořenům Evropy (z evropských dějin zmiňovala pouze antiku a pak až osvícenství). Hned v následujícím roce pak byl Rocco Buttiglione, italský křesťanský demokrat a Evropan tělem i duší, který v době komunismu pomáhal disidentům za železnou oponou, vyloučen z možnosti zastávat post eurokomisaře, protože jej podle levicových poslanců Evropského parlamentu diskvalifikovaly katolické názory na gender a homosexualitu. I mnoho dalších signálů nasvědčuje tomu, že na půdě evropských orgánů jsou křesťané vítáni spíše jen v případě, že zastávají postoje typu těch, které kardinál Duka popsal ve vztahu k účastníkům poutě do Compostely.
Lidé věrní víře a s ní spojeným duchovním a mravním hodnotám však v žádném případě nemohou vyklidit pole tím, že by se od evropského projektu distancovali a přenechali jej tak jen těm, kterým náboženské kořeny našeho kontinentu nic neříkají. Tím by se dopustili zrady nejen na „otcích zakladatelích“, ale i na tom, co je zdaleka nejznámějším symbolem Evropské unie: na vlajce s dvanácti hvězdami, jež byla podle slov svého tvůrce Arsena Heitze inspirována mariánským obrazem ženy s dvanácti hvězdami kolem hlavy z dvanácté kapitoly biblické knihy Zjevení.
