Portál Vatican News a české vysílání Rádia Vatikán z 30. srpna 2020 informovaly o pouti apoštolského nuncia ve Francii, arcibiskupa Celestina Miglioreho, na ostrov Madame při západním pobřeží země, kde je pohřbeno několik set kněží zavražděných za Velké francouzské revoluce. Smyslem nunciovy pouti nebylo jen uctění mučedníků z osmnáctého století, ale i připomenutí údělu nesčetných mučedníků naší současnosti, v níž podle Miglioreho slov žijeme v době systematického pronásledování křesťanů ze strany vlád nebo extremistických náboženských organizací.
Nuncius připomněl i mučedníky dvacátého století a jmenovitě doby nacismu, z nichž zmínil katolíka Maxmiliána Kolbeho a luterského teologa Dietricha Bonhoeffera. Konstatoval, že pronásledování ze strany nacistů a komunistů přispělo k vzájemnému sblížení různých křesťanských vyznání. Uvedl i příklady mučedníků, kteří se stali oběťmi islamistů, jako byli trapisté z alžírského Tibhirine, kteří chtěli sdílet osud Alžířanů zmítaných v občanské válce a přinesli oběť, která má i mezináboženský rozměr.
Zatímco mučedníci typu sv. Maxmiliána Kolbeho, Dietricha Bonhoeffera či arcibiskupem Migliorem rovněž zmíněného francouzského kněze Jacquese Hamela, jehož zavraždění islamisty je ještě v čerstvé paměti, mučedníci z ostrova Madame v obecném povědomí nejsou. Jejich připomenutí poutí apoštolského nuncia ve Francii je důležité také proto, že Francie (a nejen ona) se dodnes potýká s pokušením definovat identitu svých občanů na základě určité sekulární ideologie a současně požadovat od křesťanů, aby ji nadřazovali nad svou víru. I když dnešní pronásledování křesťanů se zdá probíhat především v asijských a afrických zemích, náběhy k němu existují i v Evropě. Pouť k hrobům mučedníků z doby Francouzské revoluce by v tomto ohledu mohla být nejen pietním, ale i aktuálním gestem.
Francouzští kněží, kteří roku 1790 odmítli přísahat na tzv. Civilní konstituci kléru (svým duchem zcela nekatolickou), byli obviněni z „nedostatku revolučního občanského smyslu“. Ti z nich, kteří včas neodešli do exilu nebo do ilegality, se v říjnu 1793 stali předmětem dekretu nařizujícího jejich deportování do západní Afriky. V průběhu deportací, probíhajících za strašných okolností na přeplněných lodích, byla v srpnu 1794 početná skupina nemocných kněží dopravena do provizorního lazaretu na ostrově Madame (tehdejším názvem ostrov Citoyenne). Většina jich zde už krátce po příjezdu zemřela. Část z nich, jejichž příběhy byly nejlépe doloženy, papež Jan Pavel II. v roce 1995 blahořečil jako jako skupinu mučedníků „Jean-Baptiste Souzy a 63 druhů“.
Arcibiskup Migliore ve spojení se svou poutí na ostrov Madame připomněl, že právě papež Jan Pavel II. kladl v rámci příprav Velkého jubilea roku 2000 velký důraz na zdokumentování osudů mučedníků, a to v protikladu k jistým moderním myšlenkovým proudům, které se význam mučednictví snažily umenšovat.
Od nástupu postmodernismu popírajícího Pravdu a hlásajícího pouhé „pravdy“ v množném čísle, mezi nimiž si prý lidé mohou libovolně vybírat, je svědectví mučedníků ještě důležitější než dřív. Lidé, kteří pro Pravdu položili život, jsou korunními svědky nesmyslnosti dnes tak rozšířeného relativismu. Křesťan nesmí ovšem nikdy zapomenout na to, že Pravdou, pro niž mučedníci neváhali a neváhají umírat, není jen nějaká nauka, ale osoba: Ježíš Kristus, který o Sobě řekl, že je „cesta, pravda i život“ (Jan 14,6).
