Začátkem letošních prázdnin se madridská mládež vydala na týdenní pouť po stopách ekologické encykliky papeže Františka Laudato si’ a slavného románu spisovatele J. R. R. Tolkiena Pán prstenů. České vysílání vatikánského rozhlasu referovalo 23. července 2020 o rozhovoru s francouzským dominikánem a odborníkem na Tolkiena Philippem Verdinem, který potvrdil, že se jedná o dvě slučitelná díla, a nevyloučil ani možnost, že se papež mohl Pánem prstenů inspirovat.
Otec Verdin poukázal na postavu Sarumana, původně bílého čaroděje, který v Tolkienově románu přechází na stranu zla a ve své pýše se proviňuje i bezohledností vůči přírodě a jejím ničením. Především však poukázal na genialitu Tolkiena, katolického spisovatele, který v Pánu prstenů sepsal velký románový příběh, jenž bez toho, že by v něm byly nějaké výslovné zmínky o Bohu, evangeliu či svátostech, dokázal obsáhnout celou katolickou víru a přetlumočit čtenářům základy křesťanství.
Vzhledem k tomu, že Tolkienův román je jedním z největších bestsellerů dvacátého století, který na celém světě milují milióny lidí nejrůznějšího smýšlení, lze jistě Tolkienovu schopnost pozvat je do světa založeného na niterných předpokladech křesťanské víry označit za fascinující.
Tolkienovu Středozem nelze chápat jako alegorický popis duchovního světa katolicismu. Autor Pána prstenů však každopádně v tomto světě žil, a to i při psané svého slavného díla. V románu je přítomný pokrm na cestu připomínající eucharistii, úcta ke královně Galadriel ne nepodobná katolické mariánské úctě atd. Pán prstenů je však především plný toho, čemu dnes mnozí Evropané a zvláště politikové říkají „křesťanské hodnoty“, aniž by tušili, o čem mluví. Možnost nést svůj kříž a obětovat se pro druhé totiž určitě není tím, co by bylo možné populisticky nabízet…
Spisovatel John Ronald Reuel Tolkien (1892–1973) byl svou profesí literárním historikem a znalcem mýtů. V Pánu prstenů i dalších svých beletristických dílech stvořil mytologický svět, jenž mýtické dějiny jako by se odehrávaly ještě v době před Kristem, a mohly tak k Němu odkazovat jen v náznacích. Tolkien viděl v mýtech předkřesťanských pohanských národů ne protiklad víry v Krista, ale spíš k Němu odkazující náznaky odkazující k Ježíšovu příběhu, ve kterém se mýtus stal historickou skutečností.
Podobně jako bylo kdysi šíření raného křesťanství usnadněno tím, že lidé byli na zvěst o Kristu připraveni Jeho mýtickými předobrazy, mohlo by dnes mnoha čtenářům Pána prstenů cestu k přijetí křesťanské víry usnadnit prožívání „křtu fantazie“ při ztotožňování se s jeho postavami. Otec Verdin říká:
„Představivost nám dovoluje snít o životě, jako bychom byli rytíři nebo světci, lidé, kteří jsou připraveni dát život za druhé, jako Frodo, který se obětoval nejen za své přátele, ale za celou Středozem. To je povolání každého křesťana. Dát svůj život po vzoru našeho Pána, aby svět byl krásnější a nádhernější, aby lidé, naši bratři, byli svobodnější.“
Hobit Frodo, který v době nástupu zla ztělesněného temným Prstenem moci přijímá úkol pokusit se o jeho zničení bez ohledu na nepatrnost naděje, že by tento pokus mohl přežít, je v jistém smyslu kristovskou postavou. Právě tak je jí ale i bílý čaroděj Gandalf, který dokonce v románu prožívá náznak Kristovy smrti a zmrtvýchvstání, a také Aragorn, předpovězený a očekávaný, leč současně i skrytý král, který uprostřed války Prstenu nenápadně přichází do svého království Gondoru. Frodo, Gandalf a Aragorn by mohli být považováni za zobrazení trojí mesiášské role kněze, proroka a krále.
Temný pán Sauron, tvůrce Prstenu moci, je pak samozřejmě obrazem ďábla a jeho spojenec Saruman jedním z těch, kteří se ďábelským pokušením nechali svést. Oba disponují nadlidskou mocí, zatímco proti nim stojící síly dobra se zdají být mnohem slabší. Právě pro svou vědomou slabost jsou však protivníci Temného pána chráněni od pýchy. Současně mohou Sauronovi čelit jako společenství, zatímco ti, kteří propadli kletbě Prstenu, už sledují jen každý své osobní zájmy.
Každý, kdo na sebe bere svůj kříž – tak jako Frodo a spol. v Tolkienově románu –, v jistém smyslu následuje Krista. Každý, kdo touží prstenu moci, tedy vlastně po sebezbožštění a ovládání druhých, naopak kráčí cestou antikristovskou. Pán prstenů je velkým románem ne proto, že v něm Tolkien vytvořil vlastní mytologii a fascinoval jí milióny lidí, ale pro pronikavou, téměř prorockou kritiku sebestředného individualismu naší novodobé kultury, v níž lidé ke svému neštěstí hledají „prsten moci“, s jehož pomocí by si mohli podmaňovat svět a sami se stávat pány nad životem a smrtí.
Většina lidí bohužel asi zná spíš jen „nepravého“ filmového Tolkiena než samotnou knihu. Filmaři si z románu oblíbili hrůzostrašné skřety a vizuálně vděčné bitevní výjevy, ve středu celého Pána prstenů však ve skutečnosti stojí spíš obraz maličkého, nenápadného Froda, který klopýtá pod tíží Prstene moci a snaží se odolávat jeho pokušení. V průběhu jeho křížové cesty se toto břemeno stává stále těžším a Frodo nakonec může dojít k cíli jen díky svému pomocníku Samovi, jehož role v příběhu připomíná Šimona z Kyrény.
Přesto však není v silách ani Froda, ani Sama, ani žádného jiného tvora překonat zlo vhozením Prstenu do Pukliny osudu a Frodo dokonce na samotném konci cesty podléhá onomu ďábelskému pokušení. Tolkien v jednom ze svých dopisů vysvětluje, že „s ohledem na logiku příběhu“ bylo nevyhnutelné „Frodovo selhání“. Frodo „napjal veškerou vůli a tělesnou sílu až do posledního dechu a to stačilo právě k tomu, aby se dostal na určené místo – a ani o krok dál. […] Pak převzala velení Jiná moc: sám Pisatel příběhu (a teď nemyslím sebe), ,ona osoba přítomná vždy a všude, nikdy nepojmenovaná a přitom stále blízká‘.“ Ke zničení Prstenu dochází nechtěným přičiněním zkaženého a zrádného Gluma, jehož život kdysi Frodo milosrdně ušetřil a který tak nakonec mohl být použit jako nástroj Prozřetelnosti.
My sami nikdy nemůžeme být svými vlastními zachránci, vždy jsme odkázáni na spásu, která nám může být jedině darována (i když na druhou stranu je samozřejmě naším úkolem udělat vše, co je v našich silách). Ke zničení Prstenu a pádu říše Temného pána v románu dochází pětadvacátého března, což je datum, které středověké prameny z doby, na kterou byl Tolkien odborníkem, označovaly za den ukřižování Krista. Mystérium kříže je ovšem v Pánu prstenů jen naznačené; právě proto však lze doufat, že se prostřednictvím románu dostane i k duším některých jeho čtenářů, kteří by prvoplánově podanou zvěst o Kristu měli problém přijmout.
