Dne 27. srpna 2020 byl na webu Papežské rady pro mezináboženský dialog zveřejněn dvacetistránkový text „Sloužit zraněnému světu v mezináboženské solidaritě“, který toto dikasterium vypracovalo ve spolupráci se Světovou radou církví. Jde v něm o reflexi postoje křesťanů a jejich spolupráce s vyznavači jiných náboženství ve světě poznamenaném pandemií koronaviru.
V předmluvě dokumentu je utrpení, jež letos bezpočtu lidí způsobil COVID-19, interpretováno jako výzva k tomu, aby lidé naplnili přikázání „Milujte se navzájem“. To vyžaduje i ekumenickou a mezináboženskou spolupráci. Křesťané se mohou obrátit k podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lukáš 10,25–37), ve kterém jim Kristus ukazuje, že všichni zranění a trpící jsou jejich bližními.
V úvodní kapitole je pak řeč o „probíhající krizi“, v níž je třeba rozvíjet nové formy solidarity, a to právě také prostřednictvím mezináboženských vztahů. Je třeba přemýšlet o tom, jak se právě jako křesťané můžeme stávat partnery v solidaritě všem lidem víry a dobré vůle.
Víra může solidaritu inspirovat a podporovat nadějí, kterou nalézáme v různých náboženských tradicích. O tom hovoří druhá kapitola dokumentu, zaměřená na naději jako zdroj síly podporující lidskou vůli k přežití v těžkých časech. Křesťanská naděje je v ní popsána jako doufání v příchod Božího království, v němž bude smířeno celé stvoření, a současně jako neoddělitelná od následování Krista. K jejím projevům patří i spolupráce s následovníky jiných náboženských tradic spojená s touhou po světě sjednoceném ve spravedlnosti a míru.
Třetí kapitola pojednává o křesťanské základně pro mezináboženskou solidaritu. Tou je především víra v jediného Boha ve třech osobách: Otce, ve kterém jsme všichni bratry a sestrami, Syna, který je zdrojem naší naděje, naším uzdravovatelem skrze Své rány i vzorem naší ochoty ke sdílení utrpení druhých lidí, a Ducha Svatého, který „vane, kde chce“ (Jan 3,8), takže ve vztahu k druhým můžeme být překvapováni tím, kde všude působí. Bůh je při díle zvláště také všude tam, kde lidé pomáhají svým bližním.
Čtvrtá kapitola je věnována křesťanským zásadám pro vedení mezináboženského dialogu, které zahrnují uznání naší křehkosti a zranitelnosti, schopnost pokání, respekt vůči druhým, vděčnost a štědrost a samozřejmě i lásku k bližnímu, která je pro křesťana současně láskou ke Kristu. Řada principů je zde teologicky zdůvodněna a rozvedena, přičemž je jako důležitá zdůrazněna skutečnost, že Papežská rada pro mezináboženský dialog a Světová rada církví se shodují na nutnosti, aby křesťané kráčeli cestou dialogu, a vypracovaly tento dokument společně.
Pátá kapitola obsahuje doporučení pro službu bližním, spojená s důrazem na to, že dnešní globalizovaný a současně zraněný svět nás všechny činí navzájem bližními a nedovoluje nám, abychom zůstávali jen „sami mezi sebou“. Je třeba budovat kulturu, v níž bude místo pro všechny, zvláště pro slabé a trpící. Se solidaritou s nimi a také s hledáním toho, co nás na poli spirituality může spojovat, musí být spojena i tradiční náboženská praxe typu modliteb, almužen, postů a sebezáporu. Náboženská společenství musejí své členy formovat tak, aby byli vnímaví vůči bolestem našeho světa, podporovat idealismus mladých a rozvíjet schopnost otevřenosti vůči druhým, napomáhající růstu v lásce a porozumění.
Závěry dokumentu zdůrazňují potřebu, aby náboženství nebyla faktorem rozdělení, ale spíš vzájemného propojování lidí, míru a spravedlnosti. Neomezují se ovšem jen na obecné zásady tohoto druhu, ale ještě jednou konkrétně zmiňují biblické imperativy, na jejichž základě mohou křesťané pokládat službu zraněnému světu ve spolupráci s druhými za součást svého následování Krista. Ten nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil (Matouš 20,28), a je pro nás milosrdným Samaritánem, jehož příkladu máme následovat. Ve světě zraněném pandemií musíme růst nejen v lásce k těm, kterým máme pomáhat, ale také v lásce k těm, s nimiž pomáháme, či v lásce k těm, kteří pomáhají nám.
Společný dokument Papežské rady pro mezináboženský dialog a Světové rady církví je formulovaný střízlivě, bez snahy o nějaké revolučně nové teze ať už ve vztahu k mezináboženským vztahům, anebo ve vztahu k letošní pandemii. Pokud jde o dialog křesťanů s vyznavači jiných náboženství, navazuje na to, co již bylo nejednou řečeno v dřívějších dokumentech. Co se týče tématu solidarity, některá místa v textu by snad úzkostlivější křesťany mohla poněkud zarážet svým souzněním s tím, co se dnes často objevuje v textech zcela sekulárního rázu. Dokument je však výrazně zaměřen na identitu křesťana v dnešním světě. Tu je třeba žít bez ohledu na to, nakolik ten či onen její aspekt momentálně je nebo není populární.
COVID-19 postihuje vyznavače všech náboženských i nenáboženských přesvědčení a je děsivý právě svým globálním rozšířením. Pozitivním protějškem tohoto neblahého fenoménu by se nepochybně měla stávat globální spolupráce na poli solidarity, služby a vzájemné pomoci. Je důležité, aby se světová náboženství, v éře sekularismu často podezíraná z toho, že problémy lidstva neřeší, ale spíš vytvářejí, právě nyní dokázala projevovat jako „ekumena“, které jde o dobro všech bez výjimky. V tomto ohledu už ostatně letos byla významná některá společná gesta typu modlitby zástupců všech náboženství ve Svaté zemi za ukončení epidemie z 22. dubna či Dne společné modlitby ze 14. května, v němž se na výzvu papeže Františka i dalších náboženských představitelů vyznavači různých náboženství sjednotili v modlitbě, půstu a konání dobrých skutků pro lidstvo.
