Dne 18. srpna 2020 uplynulo třicet let od zcela nečekané smrti otce Josefa Zvěřiny (1913–1990). Biskup Václav Malý jej při této příležitosti na svém facebookovém profilu vzpomněl slovy: „Vzdělaný a statečný muž, který ani ve vězení neztratil humor a přívětivou tvář. Jeho radost z evangelia zasáhla mnohá srdce v tehdejším Československu. Osobnost jeho formátu chybí v církvi i společnosti.“
Zvěřina se narodil v chudé rodině ve Stříteži u Třebíče. Na studium dlouho neměl ani pomyšlení, ale na doporučení místního faráře nakonec přece jen vystudoval Arcibiskupské gymnázium v Praze. Poté byl poslán do římské papežské koleje Nepomucenum a studoval teologii a filosofii na lateránském Ateneu. Roku 1937 byl v Římě vysvěcen na kněze. Za protektorátu přednášel dogmatiku v pražském kněžském semináři. V letech 1942–1943 byl za své protinacistické postoje internován. Po válce přednášel na pražské teologické fakultě křesťanskou archeologii a dějiny umění. Už tehdy se však také kriticky vyrovnával s marxismem.
Byl kaplanem vysokoškolské farnosti u Nejsvětějšího Salvátora a věnoval se práci s laiky v rámci Katolické akce. Skupině intelektuálů kolem něj se přezdívalo Zvěřinec. Po komunistickém převratu neměl vzdělaný kněz s vlivem na mládež a vzdělance šanci nebýt zatčen. Zvěřina musel nejprve absolvovat vojenskou službu u Pomocných technických praporů, aby pak byl v roce 1952 v jednom s velkých procesů s Katolickou akcí odsouzen k dvaadvaceti letům vězení. Vězněn byl postupně na Mírově (1952–1954), v lágru Vykmanov (1954–1956), v Leopoldově (1956–1960) a ve Valdicích (1960–1965). Propuštěn byl až po téměř čtrnácti letech na podmínku.
Ve Vatikánu v té době končil koncil a právě tehdy z vězení vycházející kněží a křesťanští myslitelé se pak věnovali aplikování koncilní teologické reflexe na situaci v Československu. Otec Zvěřina se zaměřil především na teologickou formaci laiků jako dospělých křesťanů, zodpovědných za svou víru tváří v tvář ateistické diktatuře.
Po propuštění z vězení působil nejprve jako teolog skryté církve současně vykonávající manuální zaměstnání. Teprve roku 1969 mohl nastoupit na litoměřickou bohosloveckou fakultu, ze které však hned v následujícím roce musel zase odejít. Čtyři roky pak ještě mohl působit jako kněz v Praskolesích u Zdic, ale vážnost, které se zde těšil, komunisty v roce 1974 přiměla k tomu, že Zvěřinovi definitivně odebrali státní souhlas ke kněžské službě. Byl poslán do důchodu, nadále však působil ve skryté církvi. V té době už byl známý svou „teologií agapé“, kterou výmluvně charakterizuje tento citát z jeho knihy Odvaha být církví, vydané roku 1981 exilovým sdružením Opus bonum:
„Teologie opravdu dnešní nemůže být paní vševědoucí o Bohu, ani pedantskou, nesnášenlivou a stárnoucí učitelkou, nýbrž sestrou lidí v hledání pravdy, spojenkyní svobody, služkou životu. Nesmí se zabydlet v abstraktním světě, ale musí sestoupit z nebeských koturnů do tohoto světa, otevřít se jeho otázkám i kritikám, mít účast jak na nesmírném úsilí lidského ducha, tak nést starost rovněž o srdce člověka. Musí myslet víc na celého člověka, aby mu přiblížila Boha.“
V roce 1977 otec Zvěřina jako jeden z prvních podepsal Chartu a zařadil se mezi přední osobnosti československého disentu. Byl známý a oceňovaný v zahraničí, kde vycházely překlady jeho textů. Doma společně s dalším dlouhá léta vězněným disidentem, otcem Otou Mádrem, vydával samizdatové Teologické texty. Postupně si získal důvěru pražského arcibiskupa kardinála Tomáška a stal se jeho rádcem.
V listopadu 1989 se aktivně zapojil do sametové revoluce, po níž se vrátil na teologickou fakultu jako její první polistopadový děkan. Založil také Českou křesťanskou akademii a stal se jejím prvním prezidentem. Bez ohledu na pokročilý věk se vrhl do nových úkolů. Nikdo netušil, jak málo času už na ně bude mít.
V srpnu 1990 se Josef Zvěřina vydal do Itálie, kde měl na festivalu přátelství mezi národy Meeting Rimini, pořádaném církevním hnutím Comunione e Liberazione, na který jsou každoročně zvány globálně významné osobnosti, vystoupit jako první Čech. Ve Vatikánu byl ještě přijat papežem Janem Pavlem II., ale do Rimini již nedorazil. Jeho připravený příspěvek mohl být ztichlému publiku jen přečten po zprávě o Zvěřinově tajemné smrti, k níž těsně před tím došlo při koupání v moři. Ve své poslední noci ze 17. na 18. srpna 1990 měl otec Zvěřina sen, v němž viděl všechny své již zemřelé kamarády oblečené v kněžském rouchu, zatímco on byl mezi nimi v plavkách…
Lze se jen těžko ubránit dojmu, že s ním symbolicky odešla i celá jedna epocha dějin katolické církve v našich zemích, spojená s ohromnou duchovní silou církve trpící pro Krista a se souzněním mezi ní a svobodomyslnou částí české společnosti. Začala nová éra, v níž naopak společnost církvi čím dál víc nerozuměla. Toto neporozumění by zřejmě nebylo tak velké v případě, že by se v polistopadovém období více uplatnil Zvěřinův způsob přemýšlení o církvi, který autor zvěřinovské monografie Václav Novotný shrnuje takto:
„Církev není jenom něco, co se týká náboženského jednání ve vlastním slova smyslu: je to Boží život, který se rozvíjí v celém našem životě lidském a podle jeho kategorií. Máme ,být církví‘, která je svatá, protože je posvěcením mezilidských vztahů, která je jedna, protože se ,děje v lásce‘ a přátelství, v polibcích zamilovaných, v sexuálním spojení manželů. A tak dále. Instituce církve je pak službou tomuto vnitřnímu dynamismu.“
