Internetové noviny The Christian Post dne 13. srpna 2020 informovaly o významném novém eseji protestantského teologa Timothyho Kellera, v němž tento autor rozebírá problém spravedlnosti v biblické perspektivě na straně jedné a z pohledu tzv. kritické teorie na straně druhé.
To, co je označováno jako „kritická teorie“ a u Kellera i jako „postmodernismus“, někteří (především křesťanští a konzervativní) autoři označují také jako „neomarxismus“. Bez ohledu na obtížnou pojmenovatelnost celého fenoménu jde v podstatě o problém teorií či ideologií hlásajících osvobození různých skutečně či domněle utlačovaných skupin typu rasových, etnických a sexuálních menšin. Ty dnes získávají stále větší vliv nejen v sekulární společnosti, ale i mezi křesťany, a zodpovědní teologové typu Tima Kellera proto považují za svou povinnost vyrovnávat se s nimi ve světle biblické víry.
Devětašedesátiletý Timothy Keller je presbyteriánským pastorem z newyorského Manhattanu a autorem významných teologických a apologetických prací. V současné době všichni, kterým je tento duchovní blízký, se zatajeným dechem sledují jeho zápas s rakovinou. S hlubokou vírou v Krista spojený způsob, jakým Keller letos v červnu své postižení zhoubnu nemocí oznámil, představuje jeden z důkazů křesťanské opravdovosti tohoto autora, jehož přemýšlení o roli křesťana ve světě je záhodno naslouchat.
Podle Kellera se křesťané ve vztahu ke spravedlnosti dopouštějí dvou různých pochybení: někteří z nich nevnímají skutečnost, že součástí povolání Kristova učedníka je práce pro spravedlnost, a jiní zase přijímají za svou vizi spravedlnosti, která není určována Božím slovem, ale výše naznačeným sekulárním způsobem. Základní rozdíl v chápání toho, co je spravedlivé, je podle Kellerových slov dán odlišným chápáním člověka jako takového. Ze sekulárního pohledu nebyli lidé stvořeni k žádnému účelu a spravedlnost lidských bytostí je jen náhodná, takže vlastně ani není logicky možné označovat určité lidské jednání za špatné a nespravedlivé. Lidská práva jsou tak založena pouze na tom, že se určití lidé nebo skupiny lidí cítí být důležitými. Z pohledu Písma svatého je naproti tomu lidstvo vzájemně propojeným společenstvím, v němž jedni nesou zodpovědnost za druhé, a lidé nejsou vlastníky, ale jen správci toho, co jim bylo svěřeno. Pravým vlastníkem veškerého bohatství je Bůh. Křesťanský koncept vlastnictví nelze ztotožnit ani s kapitalistickým, ani se socialistickým, protože nehlásá ani svobodné užívání majetku k vlastnímu prospěchu, ani jeho znárodňování, ale dobrovolnou radikální štědrost.
Postmodernismus podle Kellera veškerou nerovnost mezi lidmi ve vztahu k moci, bohatství aj. vnímá jen jako důsledek strukturální nespravedlnosti panující ve společnosti, nikdy ne jako důsledek individiuálního jednání či rozdílů mezi lidmi. Jeho argumentace je nekonzistentní, protože jsou-li veškeré nároky na pravdu a spravedlnost označovány jen za sociální konstrukty, pak by logicky za takovéto konstrukty měly být označovány i nároky vznášené stoupenci kritické teorie. Je-li každé vidění světa určováno jen sociálními silami, pak není logické ani tvrzení, že utlačovaní vidí věci jasně. Ani oni by totiž v takovém případě nemohli být schopni spravedlivého, ale jen třídně či jinak podmíněného pohledu. Postmoderní koncept spravedlnosti nedává smysl, protože nelze tvrdit, že veškerá morálka je sociálně či kulturně konstruovaná, a současně to nevztahovat na vlastní morální nároky.
Zásadní rozdíl mezi postmoderním a křesťanským pohledem na spravedlnost ovšem nespočívá jen v tom, že křesťanství odmítá postmoderní relativismus. Neméně podstatné je i zcela odlišné chápání zla přítomného v lidských bytostech. To je z pohledu postmoderní kritické teorie vždy zapříčiněné společností a napravitelné sociální politikou. Z Bible naproti tomu podle Kellera víme, že jsme současně individuálními i sociálními bytostmi stvořenými k obrazu Trojice, po morální stránce současně lidmi hříšnými a padlými i spojenými s důstojností Božího obrazu a z hlediska své přirozenosti tvory s duší a duchem i s tělem. Jinými slovy, jsme komplexními bytostmi a také přítomnost zla a nespravedlnosti ve společnosti musí být nahlížena komplexně a ne redukována jen na její údajně jediný zdroj.
Pro marxisty i neomarxisty je dále typický sklon rozlišovat mezi třídami, rasami, národy či kulturami podle jejich domněle negativní či domněle pozitivní historické role, zatímco křesťanství naopak mluví o univerzálnosti hříchu i univerzálnosti milosti. Ta přirozeně přichází od jediného pravého Boha, zatímco hřích je naopak spojen s různými druhy modlářství, kterým se v nějaké podobě proviňují všechny kultury. Žádná kultura a žádná rasa není hříšnější než jiné a fatálním omylem je naopak umisťování zla jen do některé z nich, což podle Kellera vede k hrůzám typu holocaustu. Další obrovský problém vize spravedlnosti spojené se sekulárními ideologiemi představuje sklon jejich vyznavačů k utopiím, spojeným s popíráním víry ve skutečného Spasitele a s jejich představou, že roli „spasitelů“ nastolujících spravedlnost musejí vzít do vlastních rukou.
I z tohoto letmého výčtu některých Kellerem uváděných rozdílů mezi křesťanskou a sekulární vizí spravedlnosti je zřejmé, že mezi nimi nedochází k žádnému sbližování a že dnešní křesťané musejí naopak svou víru hájit proti tlaku na přijímání konceptů, které s ní nejsou a nemohou být slučitelné. Zatímco v průběhu druhé poloviny dvacátého století se mnohdy (např. po rozvinutí dialogu katolické církve s moderním světem na Druhém vatikánském koncilu) touha po spravedlnosti a koncept lidských práv zdály být vhodnou základnou pro spolupráci mezi křesťany a sekulárními humanisty, dnešní situace je vzhledem k problematickému spojování spravedlnosti a lidských práv s určitými skupinami a jejich nároky mnohem komplikovanější. Již v roce 2009 například významní pravoslavní, katoličtí a evangelikální teologové včetně Timothyho Kellera v Manhattanské deklaraci kriticky rozebrali koncepty typu „práva žen na potrat“ či „práva homosexuálů na manželství“ a vysvětlili, proč se jim křesťané věrní biblické víře a biblické vizi spravedlnosti musejí stavět na odpor.
