Pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka publikoval dne 6. srpna 2020 v blogu na stránkách Aktuálně.cz otevřený dopis předsedovi správní rady Nadačního fondu obětem holocaustu Michalu Klímovi. Podpořil v něm Klímu v jeho sporu s děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michalem Pullmannem ohledně fungování někdejšího komunistického režimu. Stanovisko kardinála Duky může v zorientování se pomoci i těm, kteří zatím spor Klíma – Pullmann příliš nesledovali nebo jej vnímali spíš jako odbornou historiografickou rozpravu než jako diskusi o zásadních etických otázkách naší doby.
Historik Pullmann letos ve výroční den popravy Milady Horákové z 27. června 1950 odmítl vyvěsit její portrét s nápisem „Popravena komunisty“, i když se jeho fakulta k připomínání zavražděné političky připojila vyvěšením černého praporu. V rozhovoru pro Týdeník Echo č. 29/2020 pak sice svůj postoj v této věci vysvětlil, rozhovor publikovaný pod názvem „Jsem postmarxista“ však vzbudil nové kontroverze.
Novinář Daniel Kaiser, který jej s děkanem Pullmannem vedl, Pullmanna charakterizoval jako „hlavního představitele tzv. revizionistické školy, která u českého komunismu zdůrazňuje konsenzus velké části společnosti a tvrdí, že předchozí historikové kladli přehnaný důraz na represi“. V závěru interview děkana neušetřil ani otázek týkajících se minulosti jeho rodiny v době komunismu. To by mohlo být vnímáno jako problematické, protože Michal Pullmann jistě nemůže za to, že byl synem komunistického prominenta a prožil část svého dětství v Moskvě. Na druhou stranu ovšem Pullmannovu snahu interpretovat domnělý souhlas mas se zrůdnostmi typu monstrprocesů z padesátých let jako nikoliv jen vynucený strachem či jeho projevy pochopení vůči jedincům typu „dělníka na Slovensku, který v roce 1979 oceňuje předmanželské půjčky a neoceňuje svobodu slova“, lze sotva brát jen jako něco, co s minulostí jeho rodiny vůbec nesouvisí. Kdyby nebyl potomkem straníka, ale například režimem pronásledovaného disidenta, jistě by předlistopadovou dobu vnímal jiným způsobem.
To je právě případ Michala Klímy, syna komunisty perzekvovaného spisovatele Ivana Klímy. který po vyjítí rozhovoru v Echu napsal Michalu Pullmannovi ostrý otevřený dopis, který zahájil právě líčením svých zcela odlišných zkušeností s dobou komunismu. Dále v něm mj. rozebral naprostou absurdnost představy jakési spontánnosti rezolucí požadujících popravy obětí monstrprocesů či poukázal na to, že není důvod se domnívat, že ti, kteří v době komunismu využívali věcí typu předmanželských půjček, netoužili po svobodě, kterou jim režim upíral. Klímův dopis směřoval ke konstatování, že Pullmann podsouvá čtenářům, že většině lidí šlo jen o hmotné a sociální jistoty, a svým ahistorickým pohledem přispívá k relativizování komunistických zločinů a vytváří tak podmínky pro to, aby se opakovaly.
Děkan Pullmann následně vyzval Michala Klímu k veřejné diskusi. Ta se opravdu uskutečnila, ale Pullmann na ní v zásadě jen opakoval svá známá stanoviska. Klíma vůči nim pochopitelně zůstal kritický a mj. konstatoval: „Nelze tvrdit, že lidé svobodu nechtěli, a dovozovat to na základě toho, že svobodu neměli.“
Následně do diskuse vstoupil i Tomáš Klvaňa, působící na New York University a na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Jeho na facebooku publikovaných a na internetu hojně šířených deset bodů pregnantně vysvětlovalo pomýlenost zpochybňování skutečnosti, že komunistické Československo bylo totalitní diktaturou, i všech dalších tezí revizionistických historiků typu Michala Pullmanna. Za klíčový bod Klvaňova „desatera“ by se dalo označit srovnání komunismu a nacismu. Podle konstatování Tomáše Klvani „světový komunismus má za sebou mnohem víc nevinných obětí než světový nacismus a fašismus“ a rozdíl mezi těmito ideologiemi spočívá především v tom, že „zvrácenost nacistické ideologie je většině normálních, morálních lidí zjevná ihned“, zatímco zvrácenost komunistické ideologie je dodnes nebezpečnější, protože „komunistické zlo se maskuje bojem za lepší svět“.
Otevřený dopis kardinála Duky Michalu Klímovi by se dal označit za dovršení kritiky toho, co dnes v diskusi o komunistické minulosti ztělesňuje Michal Pullmann. I Dominik Duka poukázal na potřebu srovnávat dobu komunismu s dobou nacismu konstatováním, že relativizovat totalitní manipulaci ve vztahu k rezolucím z padesátých let není o nic méně absurdní, než kdyby někdo tvrdil, že za nacisty organizovanými masovými shromážděními odsuzujícími atentát na Heydricha stálo něco jiného než teror a hrůza.
Kardinál se vyslovil „coby příslušník nejmladší vrstvy tří generací deptaných, vězněných a společensky ustrkovaných“, jejichž jménem Klímovi poděkoval za to, že v současném sporu čelí bagatelizování jejich trýznivých životních zkušeností. Popsal i svou zkušenost s lidmi z dělnických profesí, mezi nimiž se v době komunismu pohyboval a kteří přistupovali k životu s mnohem větší pravdivostí i osobní statečností než tvůrci tzv. revizionistických směrů v oblasti moderní historie.
Podstata problému nespočívá jen v bádání o nedávných dějinách, ale spíš v ochotě či neochotě hledat pravdu ve smyslu duchovním a mravním. Podle konstatování Dominika Duky relativismus dnešního postmoderního myšlení „způsobuje – ruku v ruce s masově praktikovaným hédonismem – spánek kritického myšlení, ničí zájem o hledání pravdy a vede ke ztrátě hodnot, na nichž byla a je vybudována západní civilizace“.
Propaganda a manipulace spojená s postmoderní ideologií není totožná s někdejší komunistickou, z čehož však ještě neplyne, že je méně nebezpečná. Skutečnost, že jí dnes podléhají i někteří křesťané, činí jen o to potřebnějším poučení se z doby komunismu.
I když křesťané po celé komunistické čtyřicetiletí jednoznačně patřili k hlavním obětem pronásledování, na druhou stranu samozřejmě existuje i problém té části z nich, kteří se snažili vnímat křesťanství a komunismus jako slučitelné. Michal Pullmann v rozhovoru pro Týdeník Echo říká, že se hlásí k luteránství, ve kterém byli zakořeněni jeho předkové z matčiny strany, a prohlašuje, že na základě vlastní zkušenosti ví, „že se komunistická a luteránská imaginace mohou propojovat“…
