V sobotu 15. srpna 2020 v 15 hodin se na hřbitově v Brně-Tuřanech uskuteční panychida za biskupa skryté církve Felixe Maria Davídka (1921–1988). Vedle této dodnes hojně připomínané, byť zároveň i kontroverzně vnímané osobnosti moravských církevních dějin dvacátého století jsou Tuřany spojeny i s jinou z jejich velkých postav Dominikem Peckou (1895–1981), rovněž komunisty dlouhá léta vězněným knězem a významným křesťanským myslitelem, který roku 1921 jako kaplan tuřanské farnosti Davídka pokřtil. Pecka, od jehož narození 4. srpna letošního roku uplynulo 125 let, byl i spisovatelem, který v románu Matka Boží v trní umělecky zpracoval své tuřanské zkušenosti.
„Matka Boží v trní“ je mariánská socha z tuřanského kostela, podle legendy nalezená v trnovém keři a pocházející už z doby cyrilometodějské. Tuřany jsou každopádně prastará ves, jejíž kořeny opravdu sahají až do období Velké Moravy. Tradice praví, že slovanští věrozvěsti sv. Cyril a Metoděj přinesli sošku Matky Boží na Moravu. Po rozvrácení Velké Moravy ji zbožný lid ukryl v lese, kde ji roku 1050 rolník Horák z blízkých Chrlic nalezl v trní. Podle spisu známého jezuity Bohuslava Balbína Diva Turzanensis (Panna tuřanská) z roku 1658 spatřil v jednom keři planých růží „velké světlo, zářící na všechny strany. Byl to oheň bez kouře, bez plápolu a bez praskotu. Nelekl se toho muž statečný, ale byl zvědav, co se zde děje neobyčejného. Hned se domníval, že se tu něco nebeského, podivuhodného ukrývá, přistoupí a hle! Vidí věc neobyčejnou, vidí tu nebeskou Růži neporušenou žádným trním hříchů, vidí Matku Boží, od níž světlo nebeské tak mocně se šíří.“
Podle historiků umění dřevěná mariánská skulptura patrně vznikla v některé z řezbářských klášterních dílen a svým výtvarným typem patří do linie francouzského sochařství dvanáctého století. Tuřany každopádně byly už ve středověku mariánským poutním místem. Ve třináctém století v nich existovala farnost a jsou známa jména duchovních správců, ale souvislé zprávy z této doby chybějí.
Jsou k dispozici až od počátku sedmnáctého století, kdy tuřanský farář Jiří Pekař-Pistorius začal zaznamenávat události spojené s poutním místem, na které proudily davy poutníků ze všech krajů Čech, Moravy a Uher. Jeho úsilí bylo velmi podporováno olomouckým biskupem kardinálem Ditrichštejnem a v době předbělohorské představovalo součást konfesního zápolení. Nový rozkvět Tuřan nastal po příchodu Matěje Petráše, tuřanského faráře od roku 1642. Byla to doba švédského vpádu na Moravu, kdy Švédi proměnili tuřanský kostel v konírnu. Mariánská soška byla před nimi ukryta v brněnském františkánském klášteře a později ve Vídeňském Novém Městě. Do své svatyně se vrátila se slavným procesím až roku 1649. V roce 1666 byl do Tuřan uveden jezuitský řád, který zde působil až do svého dočasného zrušení o více než sto let později. Celé období baroka představovalo pro Tuřany dobu velké slávy. Matka Boží v trní se stala štítem katolické víry na Moravě.
V roce 1693 vystavěli jezuité vedle původního kostela kostel sv. Anny. Jeho zvětšování a prodlužování do nynější podoby bylo dokončeno v roce 1806. Roku 1810 byl původní kostel zbořen. Po odchodu jezuitů byla duchovní správa svěřena světským kněžím, z nichž se o Tuřany obzvlášť zasloužil Jan Špirk, který v letech 1888–1890 dovršil renovaci kostela přestavbou monumentálního průčelí a výstavbou dvou nových věží, zakončených dvojramennými cyrilometodějskými kříži.
Ve dvacátém století byly Tuřany a sousední Chrlice spojeny mj. s již zmíněným Felixem Davídkem a s pastoračními a vzdělávacími aktivitami, jimiž se Davídek snažil čelit protikřesťanským totalitním režimům a jejichž význam byl mnohem větší než jen regionální.
Vrchol náboženských dějin Tuřan pak představovala první papežská návštěva brněnské diecéze, při níž Benedikt XVI. dne 27. září 2009 za účasti čtyřiceti biskupů, tisíce kněží a 120.000 věřících slavil mši svatou poblíž tuřanského letiště. Brožura, kterou její budoucí účastníci dostávali ve svých farnostech, začínala úvodním slovem brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho, věnovaným Matce Boží v trní:
„Zřejmě nejstarší socha Panny Marie na Moravě připomíná ženu, jejíž život byl naplněný Bohem. Byl plný těžkých okamžiků, ale také nesmírné radosti. Všechno v něm mělo svůj význam. Proč? Protože uvěřila Bohu a vše prožívala v jeho blízkosti. Je symbolické, že socha Panny Marie Tuřanské je dnes umístěna v blízkosti oltáře, který je středem našeho shromáždění se Svatým otcem Benediktem XVI. Spolu s ní máme blízko k jejímu Synu. V souvislosti s původním místem nálezu její sochy – v trní růžového keře – může každý z nás přemýšlet o svém postavení v životě obklopeném růžemi i trním.“
