Podle zprávy Catholic News Agency z 30. července 2020 oznámil prezident Loyolovy univerzity v americkém státě Maryland, jezuita Brian Linnane, že univerzitní kolej doposud nesoucí jméno Flannery O’Connorové bude přejmenována. Vedení univerzity se tak ztotožnilo nejen s požadavky dnešní kampaně proti rasismu, ale i s pranýřováním velké katolické osobnosti americké kultury na základě toho, že slavná spisovatelka byla nyní onálepkována jako „rasistka“.
Flannery O’Connorová (1925–1964) prožila celý svůj život na americkém Jihu, ve státě Georgia, kde katolíci tvořili pouhé jedno procento obyvatel. Jako katolička a tedy příslušnice malé a předsudkům vystavené menšiny se stala jednou z největších apologetek katolické víry ve dvacátém století. Současně byla ženou opravdu hluboké víry statečně nesoucí nevyléčitelné autoimunitní onemocnění lupus, v jehož důsledku byl její život spojen se stálým utrpením a předčasnou smrtí.
Nemoci navzdory dokázala zanechat mimořádně významné literární dílo. Vyjadřovala se v něm i k problému rasismu ve svém domovském státě, ale jako spisovatelka tak samozřejmě činila uměleckou formou, ne prostřednictvím plakátových hesel tolik typických pro dnešní dobu. Hlavním, bezesporu stále aktuálním tématem jejího díla je ovšem zobrazování k podivným koncům vedoucí snahy obejít se bez Spasitele a vystačit si s vlastními silami a vlastními nápady. Čeští čtenáři se o tom mohou snadno přesvědčit, protože většinu jejích textů (román Moudrá krev, všechny povídky rozdělené do dvou souborů i eseje o literární tvorbě Tajemství a mravy) už mají k dispozici v překladech.
V Moudré krvi se její hlavní postavy snaží přesvědčit sebe i druhé, že cesta k naplněnému životu vede jinudy než přes Ježíše, a bezděčně přitom vytvářejí jen tragikomické karikatury křesťanské víry typu „Církve bez Krista“ či muže procházejícího „zpětnou evolucí z člověka k opici“ a končícího v kůži gorily, čímž vlastně ukazuje podobu člověka bez Boha. Méně groteskním způsobem, ale na literárně ještě vyšší úrovni O’Connorová drama člověka na útěku před Kristem zobrazuje ve svém druhém, do češtiny zatím nepřeloženém románu Násilníci je uchvacují.
Název tohoto románu je explicitním odkazem k evangeliu (Matouš 11,12). Názvy obou knih spisovatelčiných povídek – Všechno, co se povznáší, se musí setkat a Dobrého člověka těžko najdeš – zase nepřímo odkazují ke Kristu: k citátu francouzského teologa Teilharda de Chardin o evoluci směřující ke kosmickému Kristu jako bodu Omega a ke skutečnosti, že jediným dobrým člověkem je ve skutečnosti Ježíš. Hrdinové spisovatelčiných povídek si tuto skutečnost často uvědomují ve chvílích prozření, v nichž poznávají nicotnost svých vlastních „dobrých mravů“.
Za zmínku stojí i to, že britské vydání sbírky Dobrého člověka těžko najdeš se jmenovalo Umělý negr a jiné povídky. Uvedený název a jím pojmenovaný příběh už sám o sobě dostatečně ilustruje fakt, že povrchní pohled vycházející jen z „politické korektnosti“ se musí se smyslem a hloubkou díla Flannery O’Connorové úplně míjet. V povídce „Umělý negr“ dědeček zapře svého vnuka jako kdysi Petr Krista – a podobně jako Petr teprve tehdy poznává svou bídu a Boží milost, o níž předtím nevěděl, že ji potřebuje. Svého druhu kristovskou roli v tomto příběhu sehrává jižanský černoch (opovrhovaný „negr“), který jako obětní beránek umožňuje smíření mezi dědečkem a vnukem, jejichž vztah by byl jinak nenapravitelně zničen.
Pranýřovat O’Connorovou jako rasistku nebylo pro milovníky nálepek jednoduché. Podařilo se jím to až na základě jejích teprve nedávno publikovaných výroků (ať už vážně míněných či odrážejících její zvláštní smysl pro humor). Možná by se však za kontroverznější než tyto zcela soukromé výroky dal označit postoj vedení Loyolovy univerzity, která se pod tlakem petice požadující přejmenování koleje Flannery O’Connorové této velké katolické spisovatelky zřekla. Obětním beránkem se v tomto případě stala ona sama…
