S jistou nadsázkou by se dalo říci, že víře v trojjediného Boha odpovídá rovněž trojí a zároveň nedílné poslání křesťanské církve. Běžně bývá vyjadřováno trojicí řeckých pojmů kérygma – leitúrgia – diakonia. Církev je zde od toho, aby hlásala radostnou zvěst, slavila liturgii a prokazovala službu lásky.
Vrcholem života církve je liturgie, kterou ovšem mohou prožívat jen ti, kteří už slyšeli a přijali církví hlásanou zvěst. Všichni lidé bez výjimky – tedy i vyznavači jiných náboženství či nevěřící – však mohou být přímo osloveni službou lásky. Tedy diakonií, která v křesťanském smyslu tohoto slova označuje péči o chudé a potřebné v následování Krista, který své učedníky vyzval, aby tímto způsobem napodobovali Jeho jednání (Jan 13,15). Dnes se projevuje například působením protestantských církevních institucí nesoucích název „diakonie“, katolických farních a diecézních charit, institucí poskytujících různé sociálních služby, církevních nemocnic, hospiců apod. Už v době raného křesťanství diakonie napomohla k triumfu křesťanského zvěstování v římské říši, v níž péče církevního společenství o vdovy, sirotky, vězně, raněné, nemocné a umírající musela fascinovat společnost, pro kterou byla láska tohoto druhu doposud neznámá.
Křesťanské zvěstování se však pochopitelně musí dít nejen činy, ale i slovy, v podobě kérygmatu (od kéryssein = hlásat, prohlašovat, volat, provolávat). Tento řecký výraz v Novém zákoně označuje hlásání evangelia, tj. radostné zvěsti, když například sv. Pavel říká „Pán stál při mně a dal mi sílu, aby se mé hlásání [= kérygma] naplnilo a aby je slyšely všechny národy“ (2. Timoteovi 4,17). Druhým možným křesťanským významem tohoto pojmu je samotná radostná zvěst o Kristově smrti a zmrtvýchvstání, resp. celý obsah hlásání Krista a křesťanského učení, apelujícího na posluchače a umožňující změnu jeho životního postoje.
Kristův příběh spojený s naším vykoupením se zpřítomňuje v liturgii. Řecké slovo leitúrgia znamená spojení duchovna s pozemskou službou a v životě církve označuje slavení bohoslužby a vysluhování svátostí. Dříve než mohou lidé přistoupit k liturgii, potřebují být povoláni k víře a obrácení. Také již věřícím pak církev stále znovu hlásá víru a pokání, připravuje je k přijímání svátostí a učí je zachovávat všechno, co Kristus přikázal (viz Matouš 28,19–20).
Současně je také povzbuzuje ke skutkům lásky a k apoštolátu. Neoddělitelnost těchto dvou úkolů od liturgie je dána už tím, že zdrojem síly ke službě lásky a k hlásání radostné zvěsti je pro křesťany přijímání svátostí.
