
Dne 16. července 2020 vstoupil do devadesátého roku svého života otec Jan Rybář, stále aktivní autor mluvených i psaných promluv, velmi oslovujících „dospělé“, přemýšlivé křesťany, které otec Jan neúnavně vyzývá k vlastnímu zamýšlení se nad podstatou víry v Krista a nalézání nové radosti z ní.
Brněnský rodák Jan Rybář studoval jezuitské gymnázium na Velehradě a roku 1949 se sám rozhodl pro cestu jezuity. To už samo o sobě stačilo k tomu, aby byl v době komunismu odsouzen k prožívání velmi těžkých zkoušek s možnostmi uplatnění i v relativně lepších časech velmi zúženými. Tento veskrze radostný křesťan však při ohlížení se za svým životem neprožívá pocity hořkosti, ale naopak vděčnost za to, že jej tento osud naučil pokoře. Před třemi lety v anketě Katolického týdeníku o askezi řekl:
„K mé vlastní askezi ve věci ambicióznosti a samolibosti pomohli Božím dopuštěním bolševici. Takže žádná maturita s vyznamenáním, ale maturita v utajení u profesorů v lehké internaci na Moravci v roce 1954. Zákaz studia na všech školách ČSSR a už vůbec žádné vysněné studium v Lovani, Maastrichtu nebo na Gregoriáně. Místo toho internace, lopata a práce pod dohledem zbraní SNB, pak vojna u PTP, nato nápravné zařízení Valdice, celkem dvě desetiletí manuální práce. V roce 1968 konečně teologická fakulta v Innsbrucku, ale bez imatrikulace. Nesplnily se mi sny o věhlasné Rybářově katedře a žádaném kazateli: kázal jsem v pohraničí několika stařenkám a děkuji za to Bohu, neboť askeze od velikášství a samolibosti se vlastními silami nezvládne.“
K tomuto nepřekonatelně lapidárnímu shrnutí vlastního životopisu je třeba dodat alespoň to, že Jan Rybář dokončil studium teologie a byl roku 1962 tajně vysvěcen na kněze právě ve Valdicích, kde byla ještě i tehdy (v domněle „zlatých“ šedesátých letech) v krutých podmínkách vězněna elita české církve. Primice se dočkal až v roce 1969. V následujících sedmnácti letech působil ve farnosti Trutnov-Poříčí. Roku 1986 odešel do Janských Lázní, kde žil ve středisku Marianum. Až po sametové revoluci jej po jednadvaceti letech přestala sledovat Státní bezpečnost.
V roce 1990 se stal děkanem v Rychnově nad Kněžnou, kde působil do roku 2004. Poté odešel do důchodu do Trutnova, kde je dodnes činný jako výpomocný duchovní, dává exercicie a věnuje se pastoraci seniorů. Patří k významným osobnostem nejen místní církve, ale i celého regionu a roku 2015 obdržel pamětní medaili Královéhradeckého kraje.
Otec Rybář byl oceněn i Medailí Václava Bendy za význačný přínos v boji za obnovu svobody a demokracie (2011) a Stříbrnou medailí Senátu Parlamentu ČR (2017). V roce 2016 také kniha rozhovorů s ním Deník venkovského faráře zvítězila v anketě Dobrá kniha a stala se tak u nás největším „katolickým bestsellerem“ tohoto roku.
S velkým ohlasem se setkávají i opakovaně vydávané sbírky Rybářových fejetonů Musíš výš a Kam jdeme? Pater Rybář klade ve svých knihách i jiných textech a promluvách stálý důraz na jádro křesťanství, tj. na lásku, z níž se Bůh stal člověkem a přišel na tento svět jako malé bezbranné dítě, abychom se Jej nemuseli bát. Na nekonečné Boží milosrdenství na straně jedné a na naši radost z něj na straně druhé.
V současnosti stále publikuje nové texty, a to na webových stránkách pro aktivní třetí věk Simeon.cz. V poslední době se k úvahám pro jeho radostné křesťanství nanejvýš charakteristickým zařadilo zamyšlení „Bůh je radost“, publikované 6. června 2020 na těchto stránkách a předtím i v Katolickém týdeníku. Otec Rybář v něm mj. napsal:
„Poslední týden ignaciánských exercicií se zaměřuje na radost. Tedy nekončí se láskou, nýbrž radostí. To je vrchol u člověka, protože je to ovšem vrchol i u Boha. Třetí božská Osoba, lépe Tvář, se nazývá Duch Svatý. Jenže tohle slovo Ježíš nikdy neužil, říkal aramejsky ,ruah‘, to jest vánek, vítr, vichřice. Viz Letnice! Radost Otce ze Syna, radost Syna z Otce, to je vnitřní život Trojice. Bůh nemá radost, on JE radost! Člověk radosti nejen unese tíhu života, ale on se raduje, že když přijde i velice těžká zkouška, může nést něco z toho, co nesl Ježíš. Je ovšem nutno najít někoho, kdo umí zapálit. Například papež František vybízí: ,Radujte se a jásejte!‘ On, který trpí současnou situací, umí zapálit radostí! Lidé radosti se modlí: ,Děkuji ti za to, že bez nás nemůžeš být!‘ Komu se to nedaří, ať se obrátí na ,příčinu naší radosti‘, na tu, která se nám denně připomíná v Kompletáři: ,Můj duch jásá.‘ Mám s tím osobní zkušenost.“