Před třiceti lety – v přelomovém období konce osmdesátých a začátku devadesátých let – se zrodilo několik důležitých textů (vesměs původně přednášek), z nichž jejich autor, tehdejší kardinál Joseph Ratzinger a pozdější papež Benedikt XVI., posléze sestavil knihu Wendezeit für Europa? (Doba obratu pro Evropu?). Ve vztahu k otázce z tohoto názvu už dnes víme, že rok 1989 bohužel v evropských dějinách nikterak neznamenal obrat přesně toho druhu, jaký bychom si jako křesťané přáli. Obsahu knihy však možná lépe odpovídá nadčasovější název jejího českého překladu Naděje pro Evropu?, protože položená otázka trvá a obsah Ratzingerových úvah zdaleka nesouvisí jen s dobou pádu komunismu, ale je stále aktuální a inspirativní.
V předmluvě napsané v Římě o Velikonocích roku 1991 kardinál Ratzinger připomíná, že k obratu z roku 1989 došlo „silami ducha a nikoliv vojenským a politickým násilím“. Tuto skutečnost spojuje s nepopiratelnou rolí víry při pádu totalitních režimů, přičemž současně zmiňuje povinnost křesťanů ozřejmovat vlastní sféru víry a zároveň dostávat odpovědnosti za věci veřejné.
První část knihy pak rozebírá „Principy a základní otázky vztahu církve a světa“. Ratzinger v ní jasnozřivě řeší problémy, které dnes vystupují do popředí ještě mnohem naléhavěji než před třiceti lety (například dělení společenské kritiky na „dovolenou“ a „zakázanou“, logiku „osvobození“, materialisty umisťovaného jen do sociální sféry a spojovaného s nutností překonávat „náboženské předsudky“, morálku domněle určovanou vědeckými metodami společenských věd apod.). Je pozoruhodné, že při tom opakovaně odkazuje na známého anglikánského autora C. S. Lewise a za klíčové označuje jeho varování z doby druhé světové války, že nahrazování Bohem daného a na člověka zaměřeného mravního řádu ideologickými a ve své podstatě nelidskými konstrukty se zdaleka netýká jen nacistů s jejich darwinistickou „etikou“ přežití nejsilnějších, ale představuje hrozbu ohrožující moderní lidstvo jako celek.
Bez radostné zvěsti víry se étos hroutí, protože jen víra dává člověku věčnou naději a současně jej zavazuje k věčné odpovědnosti. Zdroje étosu jsou obsaženy nejen v křesťanství, ale i v jiných náboženstvích, nikoliv ovšem v kvazináboženských ideologiích, pro které právo a spravedlnost splývá s jimi vynucovaným „osvobozením“. Jedinečnost biblické tradice a křesťanství zde Ratzinger krásně vysvětluje právě jejich protikladností k těmto ideologiím, když s odkazem na Izajášovo mesiánské proroctví o Božím služebníkovi, který shromáždí národy ve společném právu jediného Boha, konstatuje:
„,On nekřičí,‘ říká prorok o božím služebníkovi, aby ho odlišil od onoho typu ,osvoboditelů‘, kteří za osvobození a vykoupení prohlašují nastolení své moci. Na služebníkovi božím vystupuje nyní zcela zřetelně rys, který byl v biblickém podání stále více zdůrazňován už na postavě Mojžíšově: on pro právo trpí. Nestaví proti bezpráví nové bezpráví, on je protrpí, a tím mu určuje hranice; proměňuje je zevnitř.“
Druhá a závěrečná část knihy nazvaná „Diagnózy a prognózy“ je zaměřena především na tu část Evropy, která donedávna trpěla pod komunistickým útlakem. V té se „náboženství ještě nedávno uváděné jako pravzor pověry a útlaku objevilo jako instance svobody; vystoupilo opět jako veřejná síla, která zrelativizovala panující moc. Poskytlo duševní síly, které nakonec byly silnější než násilná vnější moc.“
Pojem „náboženství“ je ovšem krajně nejednoznačný. Může označovat jak touhu po překročení sebe sama a nalezení svobody v Bohu, tak i její opak v podobě opravdového „opia lidstva“, ať už v doslovném smyslu (oddávání se drogám za účelem dosažení kvazimystických zážitků), anebo ve smyslu různých gnostických, domněle vyšší poznání nabízejících ideologií. I zde Ratzinger téměř prorocky předjímá smutnou skutečnost, že po pádu komunismu bude nakonec poptávka spíš po náboženství, „které nevede k Bohu, nýbrž potvrzuje člověka v sobě samém a uzavírá ho vůči Bohu“.
Touha po spáse sice nemizí, ale uplatňuje se jen v rámci tohoto světa nebo hledá své naplnění v ne právě racionální esoterice. Pro náboženskost novověké Evropy podle Ratzingera bylo a stále zůstává „charakteristické kolísání mezi racionalismem a iracionalitou“, vůči kterému je důležité postavit správnou alternativu. Tou je podle něj víra, že svět vychází z tvůrčího Rozumu (Logu), který sice přesahuje člověka a vědeckou racionalitu, ale současně představuje Mystérium, jež „nestojí proti rozumu, nýbrž zachraňuje a obhajuje rozumnost bytí a člověka“.
Nadějí pro Evropu je Kristus. Ten je nejen Logem, ale současně také Láskou. Nebyl to jen On, kdo překonával bezpráví tím, že je s láskou a z lásky podstupoval. I Jeho církev „musí být odhodlána trpět; nikoli mocí, nýbrž duchem, nikoli institucionální silou, nýbrž svědectvím, láskou, životem, utrpením připravovat tomu, co je boží, prostor, a tak pomáhat společnosti, aby nalezla svou morální identitu.“
RATZINGER, Joseph: Naděje pro Evropu? Církev a svět: stav – diagnózy – prognózy. Přel. Václav Stejskal. Praha: Scriptum, 1993. 120 s.
_1990,_MiNr_3315.jpg){kind=link}