Tento měsíc oslavil již devětasedmdesáté narozeniny otec František Lízna, známý český jezuita, jehož životní příběh připomíná dramatickou kroniku nejnovějších českých dějin, vnímaných a prožívaných v křesťanském duchu.
František Lízna se narodil roku 1941 v Jevíčku v rodině důstojníka, po únoru 1948 krutě pronásledované komunistickým režimem. Po maturitě nesměl z politických důvodů studovat na vysoké škole a místo toho jej čekaly jen dělnické profese. V roce 1960 byl poprvé zatčen, když v rozhořčení strhl rudou vlajku poté, co byl otec jeho dívky uvězněn jako „kulak“. Po prvním ještě poměrně krátkém věznění jej čekala další těžká šikana i na vojně u PTP a roku 1964 druhé odsouzení za pokus o odchod na Západ.
Po návratu na svobodu se Lízna v klíčovém momentu svého života setkal s Janem Rybářem, o deset let starším tajným knězem a jezuitou. Ten mu začátkem roku 1968 zprostředkoval práci ošetřovatele nemocných na Velehradě. Ve stejném roce byl František Lízna přijat i do noviciátu jezuitského řádu. Pro jeho způsob myšlení je charakteristická skutečnost, že jej jezuité přitahovali v neposlední řadě i jako řád, který je u nás nejvíce hanoben.
Lízna byl ve spojení se skrytou církví, současně však mohl být ještě v roce 1969 (na konci krátkého období částečného uvolnění církevního života v Československu) přijat do „oficiálního“ semináře v Litoměřicích. Roku 1974 byl vysvěcen na kněze, hned po odsloužení primiční mše svaté mu však byla další kněžská činnost zakázána a musel opět působit jen v dělnických profesích či ve zdravotnictví. Tento stav trval až do pádu komunismu.
V roce 1977 byl tento svobodomyslný kněz nadšen zrodem Charty a chtěl svým podpisem podpořit protest proti útlaku a nesvobodě v naší zemi. V následujícím roce Chartu 77 opravdu podepsal a zapojil se i do vydávání a šíření samizdatu. Za tyto akvitity byl dvakrát odsouzen a velkou část let 1979–1983 strávil za krutých podmínek ve vězení. Roku 1983 byl podmínečně propuštěn a ze zdravotních důvodů mu byla přiznána penze. Přesto pokračoval v aktivitách spojených se samizdatem a v roce 1985 byl ještě jednou uvězněn.
Po roce 1989 měl všechny předpoklady stát se jednou z nejvýraznějších tváří osvobozené české církve, ale právě mimořádnost jeho smýšlení a jednání (biblicky popsatelná jako „bláznovství pro Krista“) mu i nadále působila problémy. Jeho působení v roli rektora brněnského jezuitského kostela z první poloviny devadesátých let nebylo příliš úspěšné. Mnohem lépe než mezi běžné „kostelní“ věřící vždy zapadal mezi lidi na okraji společnosti a jeho pastorační působení směřovalo především k vězňům, bezdomovcům a Romům.
V roce 1995 se otec Lízna stal vězeňským kaplanem na Mírově, kde téměř deset let pracoval mezi nejtěžšími zločinci. Jeho působištěm je od té doby fara v nedalekých Vyšehorkách, která dodnes skýtá možné zázemí pro propuštěné vězně a obecně pro lidi, kterých by se jinak nikdo neujal, a to bez ohledu na to, že různé součásti jejího vybavení nezřídka s tím či oním hostem zmizí. Františku Líznovi problematické zkušenosti nikdy nebránily a nebrání v bezvýhradném respektu k důstojnosti každého člověka stvořeného k Božímu obrazu a v hledání dobra, jež může být ukryto i v duši zločince.
Možnost působit ve vězení na Mírově byla z Líznova pohledu určitým druhem privilegia, protože na tomto místě za totalitních časů trpěly mnohé významné osobnosti novodobých dějin křesťanství u nás, jezuity počínaje a básníkem Janem Zahradníčkem konče. Svou roli však samozřejmě sehrály i jeho osobní zkušenosti pětinásobného vězně. Ty se týkaly například i spoluvězňů z řad Romů, menšiny, které otec František po celé polistopadové období usilovně pomáhá. Ze solidarity s ní také při sčítání lidu uvádí, že je romské národnosti. Paradoxně se mu za jeho působení dostávalo víc „světských“ než církevních ocenění (obdržel např. Řád T. G. Masaryka, Cenu Františka Kriegla či maďarskou Cenu Jánose Esterházyho).
Z mnoha aktivit Františka Lízny je třeba zmínit i skutečnost, že přeložil do češtiny důležité knihy o Kateřině Sienské a o Matce Tereze a sám publikoval sbírku básní v próze a řadu knih popisujících jeho putování na významná poutní místa a místa spojená se svatými (Compostela, Řím, Siena, Vadstena aj.).
Líznovu nejpozoruhodnější pouť představovala v roce 2006 jeho cesta do města Chersones na Krymu, kde kdysi sv. Cyril a Metoděj našli ostatky svatého papeže Klementa I. Na velmi dlouhou pěší cestu Ukrajinou, při níž každý krok vnímal jako modlitbu, se otec František vydal v době, kdy trpěl rakovinou prostaty v pokročilém stadiu; lékaři mu ji samozřejmě nedoporučovali, ale po návratu byli ohromeni změnou jeho zdravotního stavu k lepšímu. I to, že je o čtrnáct let později stále mezi námi, lze vnímat jako znamení shůry potvrzující mimořádnost tohoto následovníka Kristova.
