Z událostí a výročí roku 2020 by neměl zapadnout jeden těžko překonatelný „rekord“: na 23. června připadlo čtyřicáté výročí jmenování Raniera Cantalamessy papežským kazatelem, kterým je tento kapucínský kněz dodnes.
Úřad papežského kazatele byl zřízen již v polovině šestnáctého století a od roku 1743 platí zásada, že je svěřován kapucínům. Ti, kdo jej zastávají, připravují především adventní a postní meditace pro papeže a římskou kurii. Otec Cantalamessa byl do této funkce povolán papežem Janem Pavlem II. a později jej v ní potvrdili i Benedikt XVI. a František.
Italský kapucín narozený v roce 1934 vystudoval teologii ve švýcarském Fribourgu a klasickou filologii na milánské Katolické univerzitě, kde také roku 1969 zakládal katedru náboženských studií. Patnáct let byl stálým hostem náboženského vysílání ve státní televizi. Do papežského domu byl přijat po „kazatelské zkoušce“, které ho papež Jan Pavel II. podrobil v postní době roku 1980.
K důležitým událostem jeho života patřilo vedle vstupu do řádu a přijetí kněžského svěcení i přijetí „křtu Ducha“, ke kterému v roce 1977 přistoupil v hnutí charizmatické obnovy. Raniero Cantalamessa je představitelem ekumenického dialogu mezi katolickou církví a letničními sbory i ekumenismu obecně. V roce 2015 například pronesl zahajovací homilii na generálním synodu anglikánské církve za přítomnosti královny Alžběty II.; vyzval k ní ke kvalitativnímu posunu na cestě k jednotě křesťanů, přičemž zdůraznil existenci ekumeny mučedníků, kteří jsou dnes ve světě zabíjeni ne proto, že jsou katolíky, anglikány či letničními, ale proto, že jsou křesťany.
Ve své roli papežského kazatele měl otec Cantalamessa blízko ke všem třem posledním papežům. Jako příslušník jedné z větví františkánského řádu však má snad vůbec nejblíž k dnešnímu papeži, který si zvolil jméno František. Ve velkopáteční homilii ve svatopetrské bazilice z března 2013 – tedy z doby Františkova nástupu do čela katolické církve – popsal jedním dechem někdejší poslání sv. Františka a dnešního papeže, v obou případech cele zaměřené na Krista a neměnné jádro víry v Něj odlišitelné od různých dobově podmíněných církevních tradic, které se někdy stávají ruinami vyžadujícími opravu v duchu známé výzvy Ukřižovaného ke sv. Františkovi z Assisi: „Františku, jdi a oprav mou církev!“
Ve svých promluvách k papežské kurii, které jsou dnes v době internetu i promluvami ke všem, kdo se s nimi chtějí seznámit, se Cantalamessa vždy vyznačoval velkým smyslem pro zdůrazňování pilířů, na nichž spočívá stavba křesťanské víry a které jsou současně jejím středem společným křesťanům všech vyznání.
Jako příklad lze zmínit jeho postní kázání ze 16. března 2012, nazvané „Sv. Řehoř Naziánský a víra v Trojici“ a ve spojení se světcem, který se ve čtvrtém století podílel na utváření nicejsko-konstantinopolského kréda, zdůrazňující víru ve tři osoby v jediném Bohu a ve dvě přirozenosti v jediném Kristu jako stálý základ křesťanství. Cantalamessa v něm vysvětlil, že pro církevní otce typu sv. Řehoře víra v Boží trojjedinost a ve spojení božské a lidské přirozenosti v Kristu nepředstavovala pravdy, které by ve svých knihách předkládali k diskusi s jinými knihami, ale rozhodující skutečnosti, jež stály ve středu jejich životů a naplňovaly jejich srdce láskou. Řehoř Naziánský prožil setkání s Trojicí jako mystickou zkušenost, která jej očistila a prozářila, a ani křesťanský život jako takový není bez světla Trojice možný. Od počátků novověku nastupující deistické koncepce racionalistů a osvícenců hlásající jednoosobového Boha a Ježíše jen jako člověka jsou podle Cantalamessy spojeny s naprostou destrukcí celého křesťanství, v jehož středu stojí víra v Trojicí jako jediného Boha, který je Láska (1. list Janův 4,10), a proto v Něm musí existovat možnost vztahu a láskyplného společenství.
Otec Cantalamessa zůstává skvělým teologem a duchovním pastýřem i dnes, kdy překročil pětaosmdesátku. K jeho nejvýznamnějším kázáním určitě patří promluva, kterou letos pronesl během zvláštních velkopátečních obřadů ve Vatikánu, které se kvůli pandemii musely konat bez účasti věřících. Jako její motto si zvolil verš „Mám přísliby pokoje, nikoli trápení“ (srov. Jeremjáš 29,11), představující jistě vhodné východisko k představení Boha biblických Písem v době, kdy koronavirus mnozí označují za jakýsi druh Božího soudu či trestu.
I když podle této Cantalamessovy velkopáteční homilie lze pandemii chápat i jako výzvu k exodu lidstva z „exilu svědomí“ (tj. z iluze vlastní všemohoucnosti), musíme si především uvědomit, že „Bůh je spojencem naším, nikoli viru“. Je naším Otcem, který pláče nad ranou, jež postihla lidstvo, tak jako každý otec spoluprožívá utrpení svých dětí. Bůh nikdy nechce zlo, ale dopouští je jako součást svobody svého stvoření a překonává je způsobem, který přesahuje naše představy.
Ani ukřižování Syna Božího nebylo něčím, co by si Otec přál. Bůh jen ponechal „volný průchod lidské svobodě – ovšem zasadil ji do svého plánu, nikoli do lidského. Totéž platí pro přírodní pohromy, jako jsou zemětřesení a epidemie. Nevyvolává je on. On však dal také přírodě jakousi svobodu, jistě kvalitativně jinou, než je morální lidská svoboda, nicméně je to jakási forma svobody. Svoboda vyvíjet se podle zákonů rozvoje. Nestvořil svět jako hodinový stroj naprogramovaný od počátku v každém jeho nejmenším pohybu. To, co někteří nazývají náhoda, Bible nazývá Boží moudrostí.“
I zde tedy otec Cantalamessa velmi inspirativním způsobem vyzývá k tomu, abychom přemýšleli o protikladnosti křesťanské víry a představ deistů, kteří do evropského myšlení vnesli zcela nebiblický obraz Boha jako původce vypočitatelného světa fungujícího jako jakýsi vesmírný orloj. Tyto představy nakonec ve svých důsledcích vedly až k novodobému ateismu, který by se dal označit spíš za odmítnutí falešného boha deistů než za odmítnutí pravého, biblického Boha, tedy nekonečné Moudrosti a Lásky, vůči níž Evropané zaujatí vlastními myšlenkovými schématy přestali být vnímaví.
