Koncem června 2020 se v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR již poněkolikáté objevil návrh na uzákonění eutanazie. Piráti spolupracující s poslanci hnutí ANO, kteří jej prosazují, neúnavně argumentují „svobodou“ jako jednou z největších v naší společnosti uznávaných hodnot. Ta podle nich musí zahrnovat i svobodu nevyléčitelně nemocného člověka rozhodnout o ukončení svého života. Tento pohled však zjevně nevychází z víry, ale spíš z ateistické představy, podle níž smrt znamená konec.
Eutanazie, asistovaná sebevražda i sebevražda jako taková představují témata diskusí, v nichž pro věřící lidi není jednoduché nalézat argumenty přesvědčivé pro většinovou společnost. V oblasti etiky se empirické důkazy toho, co je dobré a co špatné, podávají obtížně. Nedají se za ně označit ani zkušenosti některých lidí prošlých klinickou smrtí, což však neznamená, že by k tomuto druhu lidských zkušeností nebylo na místě přihlédnout.
Mnozí z těch, kteří přežili pokus o předčasné ukončení svého života, hovoří o prožitku pobytu na „nějakém hrozném místě“ spojeném s poznáním toho, že zabití sebe sama nebo podílení se na zabití někoho druhého je něco, co člověk nemůže udělat, aniž by pak před jediným Dárcem a Pánem života nesl důsledky. Tyto subjektivní zkušenosti se plně shodují s objektivními výroky teologů typu svatého Tomáše Akvinského (ale i bezpočtu jiných nejen křesťanských, ale i židovských či muslimských autorů), že „život je dar od Boha a že jen Bůh má právo jej vzít, nikoli člověk“. Eutanazie každopádně představuje vážný problém nejen ve vztahu k pacientům, ale i ve vztahu k lékařům, kteří při jejím provádění rezignují na Hippokratovu přísahu a stávají se vrahy či katy.
Až do období nacismu nebyla legální v žádné evropské zemi. Po Hitlerově nástupu k moci v Německu z roku 1933 však nacisté začali vypouštět pokusné balónky ohledně možnosti „ukončit na požádání utrpení nevyléčitelných pacientů v zájmu skutečné lidskosti“; mnoha lidem na Západě se tento názor zdál být rozumný…
Na začátku druhé světové války pak nacisté na podzim 1939 spustili program eutanazie (Euthanasieprogramm). Hitler a jeho spolupachatelé nazývali eutanazii „milosrdnou smrtí“ či ukončením „života nehodného žití“ (lebensunwertes Leben). Nejprve přišlo na řadu usmrcování těžce postižených dětí, kterých bylo celkem zabito až osm tisíc. Pak následoval mnohem masovější program eutanazie dospělých v nemocnicích, ústavech a psychiatrických léčebnách. Veřejnosti byl vysvětlován jednak milosrdenstvím, údajně projevovaným vůči lidem, jejichž životy „nejsou hodny žití“, jednak praktickými důvody typu nedostatku lůžek v nemocnicích, ve kterých by měla být poskytována péče raději raněným vojákům než lidem tak jako tak nevyléčitelně nemocným.
Zatímco odpor mezi německými lékaři byl minimální, už v roce 1934 se proti eutanazii postavili němečtí katoličtí biskupové. O šest let později ji jako jev, který je v rozporu jak s právem přirozeným, tak božským, odmítlo Svaté oficium. Nejslavnější protest zazněl ze strany biskupa Clemense von Galena, který v roce 1941 v plamenném kázání v münsterské katedrále podrobně popsal program eutanazie, podrobil Hitlerův režim zdrcující kritice za vraždění příčící se lidským i Božím zákonům a vyzval své bratry ve službě církvi, aby „oprostili sebe samé i naše věřící od vlivů [nacistů], aby nás nenakazilo jejich myšlení a bezbožné chování“. Text Galenova kázání byl masově rozšiřován a vyvolal pro nacisty nežádoucí poprask. Hitler nechal Euthanasieprogramm oficiálně zastavit, i když zabíjení tajně pokračovalo i později.
Je krutou ironií, že dokonce i v nacistickém Německu nalézalo pozvedání hlasu církve v této věci stále ještě větší odezvu než na dnešním svobodném Západě. V prvních desetiletích po pádu nacismu byla sice eutanazie tabu, poté ji však stoupenci protinábožensky chápaného pokroku začali rázně prosazovat. K prvnímu pozvednutí praporu eutanazie došlo v Kalifornii a celých Spojených státech. Ve druhém Humanistickém manifestu (Humanist manifesto II) z roku 1973 naléhaly tisíce amerických intelektuálů na uznání práva jednotlivce na „důstojnou smrt“. Eutanazie sice ve Spojených státech zůstala trestná, ale ve státě Oregon platí od roku 1998 zákon, podle kterého může lékař pomoci při sebevraždě u smrtelně nemocných pacientů. Později byla asistovaná sebevražda povolena i ve státech Washington (2008), Montana (2009) a Vermont (2013).
O několik let později se stoupencům eutanazie podařil zásadní průlom v Evropě. Mezníkem, který odstartoval fenomén, Němci na základě jejich historické zkušenosti označovaný jako Dammbruch (protržení hrází), se stal rok 2001, kdy zákon umožňující eutanazii úspěšně prošel parlamenty v Nizozemí a v Belgii.
I když eutanazie měla být podle paragrafů z roku 2001 určena jen pro nesnesitelně trpící pacienty s nevyléčitelnou nemocí opakovaně vyjadřující vůli zemřít, nizozemská i belgická zkušenost ukazuje, že jednou provedená legalizace eutanazie vzdor původně deklarovaným úmyslům zákonodárců nikdy nezůstane omezena jen na výjimečné, mimořádně bolestné případy. Jakmile je jednou tabu prolomeno, nevyhnutelně přichází ke slovu fenomén „kluzkého svahu“ (slippery slope). Ten znamená, že určitá věc je nejprve schválena jako výjimečná a tolerovaná, aby se pak postupem doby změnila na častou a preferovanou a nakonec třeba i na plošnou a povinnou.
Už v roce 2004 bylo v Holandsku povoleno provádět eutanazii i u dětí. Oficiálně samozřejmě opět se zdůvodněním, že musí jít o vyslyšení žádosti o ukončení „nesnesitelného utrpení“, ve skutečnosti však bylo tímto rozšířením povoleno usmrcení člověka bez jeho svolení. Později se připojila i Belgie, kde dokonce došlo k legalizaci eutanazie dětí bez rozdílu věku. První nezletilý pacient byl v této zemi eutanazií usmrcen v roce 2016.
V roce 2004 státní zastupitelství v Utrechtu rozhodlo o tom, že Alzheimerova choroba a demence jsou dostatečným důvodem k eutanazii pacientů. Od té doby v Nizozemí umírá stále více starých lidí rukou lékaře nikoli na vlastní přání, ale na přání příbuzných a dědiců. Dále dochází k rozšiřování eutanazie i v tom smyslu, že k ní není nutná nevyléčitelná nemoc, ale stačí pouhá únava životem, popisovaná vzletnými frázemi o tom, že „život byl již naplněn“ apod.
Nemůže být pochyb o tom, že výše popsané důsledky by mělo i případné uzákonění eutanazie v České republice. K pokusu o první krok tímto směrem došlo již v roce 2005, kdy byl při projednávání nového trestního zákona zločin eutanazie oddělen od zločinu vraždy s možností jeho beztrestnosti. Věřící různých monoteistických vyznání tehdy tato skutečnost přiměla k tomu, aby poprvé v našich dějinách vydali společné prohlášení. Česká biskupská konference, Ekumenická rada církví a představitelé židovských i muslimských obcí v ČR v něm vyznali víru ve Stvořitele, který dal život všem lidem a je jediným Pánem života, zatímco lidé nemají právo brát život ani sobě, ani jiným.
Nebezpečí, že Česká republika půjde ve stopách Nizozemí a Belgie, tím ovšem nebylo nijak zažehnáno. V následujících letech naopak snahy o uzákonění eutanazie sílily. Počínaje rokem 2016, kdy uzákonění eutanazie navrhl poslanec Zlatuška, hrozí její prosazení ze strany poslanců hnutí ANO.
Když Zlatuškův návrh neprošel, zahájila o tři roky později velké úsilí o uzákonění eutanazie „pracovní skupina“ reprezentovaná především poslankyní za ANO Věrou Procházkovou a pirátským poslancem Lukášem Bartoněm. Křesťanskou reakci na toto úsilí představoval otevřený dopis, který koncem roku 2019 Parlamentu ČR adresovali děkani tří teologických fakult (katolických teologických fakult v Praze a Olomouci a českobudějovické teologické fakulty). Varovali mj. před zásadní změnou role lékaře a vztahu mezi lékařem a pacientem či před efektem „kluzkého svahu“. Krátce předtím se proti eutanazii znovu společně vyslovili i zástupci českých židů, křesťanů a muslimů v prohlášení skupiny Společný hlas, které položilo důraz na eticky správné způsoby pomáhání nevyléčitelně nemocným, s nimiž mají různé náboženské tradice velké zkušenosti. Hlasu věřících lidí však není nasloucháno a v současné době je již v parlamentě na stole nový návrh, výslovně konstatující, že se inspiruje zkušenostmi zemí, ve kterých již byla eutanazie uzákoněna.
Zápas, který kdysi křesťané typu biskupa Galena sváděli s pohanským smýšlením doby nacismu, za jiných okolností stále pokračuje.
