Když začátkem července 2020 turecký Nejvyšší soud rozhodl o možnosti legální proměny bývalého chrámu Hagia Sofia v mešitu, vyvolalo to negativní reakce církví a křesťanů po celém světě (např. pravoslavní a katoličtí křesťané v USA chtějí 24. červenec, kdy má dojít k její opětovné islamizaci, pojmout jako den smutku). Hagia Sofia sice křesťanským chrámem není už od roku 1453, nynější dění však ukazuje, že staré rány ve vztazích mezi křesťany a muslimy dodnes představují velmi citlivou oblast.
Kořeny křesťanství jsou hebrejské, řecké a latinské (v tomto pořadí). Jestliže se první koncil církevních dějin konal kolem roku 49 v Jeruzalémě, místem konání všech osmi ekumenických koncilů 4.–9. století byla východní, tj. „řecká“ část římské říše. Čtyři z nich se konaly v Konstantinopoli, východním protějšku Říma, založeném roku 330 císařem Konstantinem Velikým. Už z toho je zřejmé, že je-li dnes Konstantinopol tureckým Istanbulem, není to bolestná skutečnost jen pro Řeky, kteří jako jediní z evropských národů postrádají své historické hlavní město, ale i pro celé křesťanstvo. To platí tím spíše, že Istanbul je sice stále sídlem pravoslavného ekumenického patriarchátu, ale ten se v Turecku potýká s nedostatkem náboženské svobody (už před půlstoletím byla dokonce uzavřena jeho jediná teologická fakulta).
Hagia Sofia byla po tisíc let duchovním srdcem řecké církve. Ta ovšem až do schizmatu z roku 1054 patřila stejně jako latinská západní církev k jednomu nerozdělenému křesťanstvu. Pozdější katolicismus a (s výjimkou přechodné obrazoborecké krize) také pozdější pravoslaví ohromným způsobem přispívaly v neposlední řadě i k dějinám umění a v západním i východním křesťanství vznikala nádherná umělecká díla oslavující Boha, který se stal člověkem. Hagia Sofia se stala mj. i ztělesněním této uměleckým jazykem vyjadřované úcty a lásky ke Kristu. Její název znamená „Svatá Moudrost“, což je časté označení Krista ve východní teologii.
Chrám začal být stavěn roku 360 a k jeho dokončení a posvěcení došlo za císaře Justiniána v roce 537. Tedy v době, kdy ještě neexistoval žádný islám a území dnešního Turecka bylo spojeno s křesťanskou zbožností a řeckou kulturou. Islám, bezpochyby monoteistické náboženství vyznávající Boha Abrahamova, ale současně také víra popírající Boží vtělení a proto také trvající na Boží nezobrazitelnosti a nemožnosti posvátného umění, se zrodil až v sedmém století a mezi Turky došel většího rozšíření až ve století jedenáctém.
Roku 1071 byla východořímská (byzantská) říše v bitvě u Mantzikertu poražena Seldžuky, tvůrci první turecké říše v dějinách islámského světa. O deset let později Seldžukové ovládli Nikáju, čímž se město, kde byla na prvním ekumenickém koncilu z roku 325 definována víra v božství Kristovo, dostalo pod vládu náboženství, které tuto víru popírá. Za jednoznačně šťastnou událost však dost dobře nelze označit ani o šestadvacet let pozdější dobytí Nikáje křižáky, kteří se dopouštěli masakrů na muslimech i židech a nerozuměli si ani s východními křesťany.
Roku 1204 se jednou z tragédií církevních dějin stalo dobytí a vyplenění Konstantinopole čtvrtou křižáckou výpravou. Zatímco v Konstantinopoli bylo vyhlášeno latinské císařství, řecká moc se udržela v nikájském císařství a teprve roku 1261 byla obnovena i v Konstantinopoli. Z období křížových výprav vyšla Byzanc velmi oslabená a nepřipravená na nápor nové turecké říše spojené s islámem, založené Osmanem na sklonku třináctého století.
Osmanská říše vzápětí zahájila novou etapu turecko-byzantských válek, v níž mj. roku 1326 muslimové znovu ovládli Nikáju. V Konstantinopoli sídlící císaři se stále více dostávali do područí osmanských sultánů, kteří si postupně podmaňovali území v Malé Asii i na Balkáně a začínali obkličovat Konstantinopol.
Jednání o znovusjednocení pravoslavných a katolíků a o vojenské pomoci západních křesťanů Konstantinopoli naneštěstí nepřinesla kýžený výsledek. Roku 1453 sultán Mehmed Dobyvatel město dobyl. Konstantinopol pak byla přejmenována na Istanbul a stala se novou metropolí osmanské říše. V té sice bylo místo i pro křesťanské národy a jejich víru, ovšem nikoliv pro rovnocenné postavení křesťanů a muslimů.
I když islám nikterak nepřikazuje předělávání kostelů na mešity (které naopak samotný Muhammad v několika ochranných listinách, které vydal pro arabské křesťany, výslovně zakázal), Mehmed Dobyvatel si neodpustil symbolické gesto, kterým chtěl korunovat vítězství muslimů nad východními křesťany: po dobytí Konstantinopole byla Hagia Sofia proměněna v mešitu, ke které pak byly dostavěny čtyři minarety. Její do výše vztyčený kříž byl zbořen, oltáře strženy a mozaiky zabíleny.
V zájmu objektivity je třeba říci, že symbolické ponížení „poraženého“ náboženství mělo ve středověku precedens i z opačné strany: Velká mešita v Córdobě, srdce někdejšího muslimského Španělska (Andalusie), rovněž představující architektonický skvost a pro muslimy chrám svým významem do jistý míry srovnatelný s významem chrámu Hagia Sofia pro křesťany, byla v roce 1236 (po dobytí Córdoby katolickými Kastilci) přeměněna v kostel a dodnes je katedrálou. S touto událostí z roku 1236 však samozřejmě může být srovnávána jen událost z roku 1453, v žádném případě ne změna, k níž dochází ve zcela odlišném dobovém kontextu roku 2020.
V něm působí až trapně snaha dnešního tureckého prezidenta Erdoğana kráčet ve stopách někdejších osmanských sultánů, která se projevuje jak vzrůstem jeho osobní moci a ambiciózní zahraniční politikou, tak i nejnovějším úsilím o to, aby Hagia Sofia byla opět mešitou.
Po porážce osmanské říše v první světové válce a jejím zániku řešil ožehavý problém tohoto někdejšího velechrámu Řeků první prezident nově vyhlášené Turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk. Nalezl „neutrální“ řešení, které bezesporu vyhovovalo jeho sklonům protináboženského sekulárního vůdce, současně však přece jen může být označeno i za krok, který ve vztazích mezi dvěma národy a dvěma kulturami přispěl ke zmírnění napětí: Hagia Sofia se v roce 1934 stala muzeem přístupným návštěvníkům z celého světa, ve kterém restaurátorské práce znovu odhalily kdysi zasádrované byzantské mozaiky a fresky. Tento stav je dnes opětovně zproblematizován, když Erdoğanovo Turecko ujišťuje, že chce chrám zachovat jako součást světového kulturního dědictví, aniž by však bylo jasné, jak mohou být křesťanská umělecká díla přístupná návštěvníkům a současně skrytá očím modlících se muslimů.
Atatürkovský sekularismus se otřásá v základech už od roku 2002, kdy Erdoğanova Strana spravedlnosti a rozvoje poprvé zvítězila ve volbách. I když v Evropě původně mnozí věřili, že tato strana bude něčím na způsob islámské obdoby křesťanskodemokratických stran, v následujícím období místo toho nabyla spíš podoby hnutí kolem autoritativního vůdce, který demokratické a lidskoprávní principy nebere vážně. Erdoğanovo vystupování také víc připomíná populistu než upřímně věřícího politika a populistické či nacionalistické motivy lze vidět i za jeho úsilím o obnovení muslimských modliteb v chrámu Hagia Sofia.
Jisté je, že tento krok nepřispěje k vzájemnému porozumění mezi příslušníky různých národů a vyznavači různých náboženství. Zejména ve vztahu k Řekům a pravoslavným křesťanům představuje necitlivé znovuotevření starých ran. Se zármutkem jej však přijímá i papež František a katolická církev. Ta kdysi na Druhém vatikánském koncilu v islámu věnované části deklarace o poměru církve k mimokřesťanským náboženstvím z roku 1965 ve vztahu k těmto starým ranám vyzvala, aby křesťané a muslimové „zapomněli na to, co bylo“, a „upřímně se snažili o vzájemné porozumění“. Nynější krok tureckých úřadů jde bohužel opačným směrem.
_(3945434964).jpg){kind=link}