K významným osobnostem moravských dějin dvacátého století patřil otec Stanislav Krátký, jeden ze vzácných duchovních pastýřů schopných propojovat víru a kulturu a ve svých působištích tvořivě přispívat k rozvíjení místních tradic v duchu křesťanství. Tento charizmatický muž současně ve všech obdobích svého kněžského působení přiváděl ke Kristu mnohé z těch, s nimiž se setkával.
K jeho výrazným vlastnostem patřilo i sociální cítění, utvářené už těžkými zkušenostmi v dětství. Stanislav Krátký se narodil roku 1922 v Brně-Zábrdovicích v chudé rodině, jejíž osudy byly poznamenány otcovým onemocněním španělskou chřipkou. Na cestě ke kněžství mu pomohlo stipendium udělované literárním kritikem Arne Novákem, díky kterému mohl vystudovat gymnázium a po maturitě z roku 1941 začít studovat na brněnském teologickém institutu. I když se mu v těžkých válečných letech nevyhnulo totální nasazení, dokázal studium dokončit v řádném termínu a roku 1946 mohl být brněnským biskupem Karlem Skoupým vysvěcen na kněze. Právě Skoupý jej na celý život ovlivnil tím, že studentům bohosloví zprostředkovával moderně pojaté poklady moravské tradice spojené s odkazem sv. Cyrila a Metoděje i velkého propagátora cyrilometodějství z doby národního obrození P. Františka Sušila. Ve vztahu k době Krátkého studií je třeba zmínit i skutečnost, že k jeho spolužákům patřil pozdější mučedník doby komunismu P. Jan Bula, kterého Krátký posléze ctil jako jednoho z našich novodobých světců.
Samotný Krátký se sice v době komunismu nestal mučedníkem, ale křesťanské svědectví, které v tomto zlém období našich dějin vydal, bylo též mimořádné. Únor 1948 jej zastihl na jeho prvním kaplanském místě v Žarošicích, kde ve svých kázáních odvážně kritizoval tehdejší politickou situaci. Také ve svých dalších působištích v Brně-Řečkovicích a Brně-Husovicích si počínal velmi statečně a k nelibosti režimu se aktivně věnoval nejen práci s mládeží, ale například i vydávání samizdatových farních tiskovin. Roku 1956 ještě na čas unikl hrozícímu zatčení přeložením z Husovic do Žerotic, ale o dva roky později už byl odsouzen ke třem letům vězení.
Po propuštění na amnestii z roku 1960 pracoval osm let v dělnických profesích, přičemž se současně věnoval apoštolátu mezi dělníky. Velké povzbuzení k rozvíjení netradičních forem působení pro něj znamenal Druhý vatikánský koncil (1962–1965) s jeho výzvami k iniciativě, k solidaritě s lidmi dnešního světa, k dialogu církve s moderní kulturou, k ekumenismu apod. Později, v době pražského jara, Krátký o koncilu krátce přednášel na obnovené teologické fakultě v Olomouci. Současně se mohl vrátit do oficiální pastorace, i když jen jako administrátor v Mutěnicích.
Vzápětí však následovala sovětská okupace z 21. srpna 1968, po níž bylo jasné, že možnost relativně svobodného působení církve nebude mít dlouhého trvání. Stanislav Krátký přijal v této dramatické době z rukou tajného biskupa Felixe Davídka biskupské svěcení a stal se jedním z organizátorů „skryté církve“ (pojem, který sám zavedl a teologicky rozpracoval), tj. skrytého plnění úkolů církve nezávisle na tom, zda je státní mocí povolené. Skrytá církev však měla samozřejmě jen doplňovat (nikoliv nahrazovat) to, co bylo možné konat veřejně v rámci běžných církevních struktur.
Samotný Krátký si i po okupaci zachoval možnost veřejného kněžského působení a koncem roku 1968 dokonce mohl z Mutěnic přejít do Kunštátu, malého, ale kulturně významného města známého mj. jako působiště básníka Františka Halase. Zde se mohl v plné míře uplatnit jako „buditel“ schopný probouzet v lidech vnímavost pro dobro a krásu s využitím všeho hodnotného v tradicích, jejichž spojitost s křesťanstvím by si mnozí bez něj snad ani neuvědomovali. Skutečnost, že Halas byl členem komunistické strany, kupříkladu otci Krátkému nijak nebráníla v tom, aby obyvatelům a návštěvníkům Kunštátu připomínal jeho metafyzické verše (např. „Proti přitažlivosti zemské, do výšky volím pád“). Rád připomínal i odkaz křesťanského politika Jiřího z Kunštátu a Poděbrad či v Kunštátě rovněž kdysi pobývajícího Jana Ámose Komenského jako křesťanského vychovatele mládeže.
Požehnané působení Stanislava Krátkého v Kunštátě bylo samozřejmě trnem v očích komunistům a především Státní bezpečnosti. Mohlo sice trvat až do roku 1978, ale pak už si Krátký mohl uchovat státní souhlas s kněžským působením jen za cenu odchodu „do vyhnanství“ v Hrádku u Znojma, vesnice s velmi špatným spojením s jeho dosavadnimi působišti. Záměr omezit jeho činnost a vliv však státní moci nevyšel, protože za působení otce Stanislava i náboženská poušť této pohraniční oblasti rozkvetla a Hrádek se navíc stal místem, kam za tímto skvělým knězem zblízka i zdáli příjížděli lidé toužící po náboženském vzdělání a duchovním růstu.
V době, kdy ještě nikdo nečekal pád komunismu, už biskup Krátký církev připravoval na budoucí nové úkoly. K jeho vizím patřilo například založení křesťanské televize a křesťanského rádia. V osmdesátých letech vysvětil na kněze mj. Martina Holíka, pozdějšího ředitele Radia Proglas, a Josefa Suchára, pozdějšího zakladatele Sdružení Neratov a prezidenta královéhradecké Diecézní charity.
Po roce 1989 Stanislav Krátký zůstal hnací silou mnoha akcí a projektů a nezahořkl ani v době, kdy si oficiální církevní struktury se specifickými zkušenostmi někdejší skryté církve příliš nevěděly rady a zejména četná a zčásti kontroverzní svěcení udělovaná v době komunismu biskupem Davídkem byla vnímána jako problém. Až do roku 1999 však biskup Krátký paradoxně zůstal ve svém hrádeckém vyhnanství a teprve pak byl jmenován na důstojné místo probošta kapituly v Mikulově. Bez ohledu na svůj pokročilý věk a zhoršující se zdravotní stav pak i v tomto kulturně a historicky významném městě plně rozvinul své nejen pastorační, ale současně i kulturní aktivity (s jeho působením byl spojen např. vznik Mikulovského centra pro evropskou kulturu).
Teprve v posledních letech před svou smrtí z roku 2010 obdržel Stanislav Krátký několik zasloužených ocenění: v roce 2007 Cenu Jihomoravského kraje a medaili sv. Petra a Pavla udělovanou brněnským biskupem a roku 2008 čestné občanství města Mikulova.
Posmrtně po něm byl v roce 2015 pojmenován brněnský park na pomezí Husovic a Černých Polí, kde byla současně umístěna i jeho pamětní deska. Otec Krátký je na ní charakterizován jako někdejší „kaplan v Husovicích“, ale především jako „biskup skryté církve, teolog, kazatel a moravský buditel“.
