Zatímco v dřívějších staletích se různé podoby katolické spirituality utvářely především v duchu charizmat jednotlivých řeholních řádů, ve dvacátém století vystoupila do popředí nová církevní hnutí, v nichž specifická obdarování, daná Duchem Svatým jejich zakladatelům, neslouží především řeholníkům, ale laikům. Jedním z těch, kteří jedinečným způsobem napomohli cestě mnoha lidí za Kristem, je italský kněz Luigi Giussani (1922–2005), zakladatel hnutí Comunione e Liberazione.
Giussani pocházel z Milánska a od útlého mládí se připravoval na kněžství v semináři milánské arcidiecéze. Studium pak završil na venegonské teologické fakultě, kde po vysvěcení na kněze také sám vyučoval v oborech východní teologie a americká protestantská teologie. Byl brilantním intelektuálem, který snadno mohl najít plné uplatnění v celoživotní akademické dráze. Této možnosti se však s radostným srdcem vzdal, aby se mohl stát učitelem mládeže a duchovním pastýřem.
Roku 1954 zanechal vyučování na teologické fakultě ve Venegonu, aby mohl začít působit na katolickém gymnáziu Berchet v Miláně. Ze studentů této a později i jiných škol se začalo rodit jeho první velké křesťanské společenství, známé jako Gioventù Studentesca. To se po roce 1968 změnilo v Comunione e Liberazione (Společenství a osvobození), určené už nikoliv jen studentům a mládeži, ale všem, kteří chtějí následovat Ježíše a sdílet své společenství s Ním. Cílem života v Comunione e Liberazione je poznávání Krista jako Skutečnosti, která naplňuje nejhlubší lidskou touhu.
Neformální místní skupiny tohoto hnutí (vedle nějž Giussani později založil i s formálně definovaným členstvím spojenou Fraternitu Comunione e Liberazione) se každý týden setkávají na pravidelných „školách komunity“. Hnutí je ovšem spojeno i s mnoha dalšími aktivitami. Jednou z nich jsou i masová shromáždění známá jako Meeting Rimini, od roku 1980 každoročně konaná za účasti známých osobností ze světa politiky, ekonomiky, sportu apod.
Tento široký záběr Meetingů Rimini i celého Comunione e Liberazioneje dán tím, že Giussani zásadně odmítal oddělování víry od „světské“ reality a trval na přítomnosti Krista ve všech oblastech života člověka a společnosti. Obzvlášť důležitá pro něj byla oblast umění, a to ne snad jen ve vztahu k dílům ke křesťanství se hlásících umělců, ale i ve vztahu k dílům umělců „nevěřících“, která často bezděčně, ale o to výmluvněji vyjadřují touhu po Kristu, vloženou do lidských srdcí.
Don Luigi Giussani se nepovažoval za zakladatele „svého“ hnutí, ale spíše za svědka Božího působení, ze kterého se zrodilo a ze kterého jedině se může rodit společenství a osvobození, které mohou křesťané v církvi radostně prožívat. Bylo mu dáno pomoci bezpočtu lidí k tomu, aby mohli učinit osobní zkušenost s Kristem přítomným v církvi a s církví jako konkrétním společenstvím.
I když musel poměrně dlouho čekat na církevní uznání společenství, u jejichž zrodu stál, v posledních desetiletích svého života se mu dostalo řady uznání (od udělení titulu monsignora a čestného preláta Jeho Svatosti z roku 1983 přes Mezinárodní katolickou kulturní cenu z roku 1995 až po dlouhý dopis, který rok před svou smrtí z roku 2005 dostal od papeže Jana Pavla II.), jež svědčila o tom, že církev význam jeho díla chápe a doceňuje. Tímto dílem byli i osobně osloveni všichni tři poslední papežové (dnešní papež například ještě jako arcibiskup v Buenos Aires prohlásil, že mu četba Giussaniho knih velice pomohla v jeho pastýřském poslání i v osobním životě).
I po svém odchodu k Pánu zůstal Giussani v tomto světě živě přítomný jak ve svých po celém světě čtených a promýšlených textech, tak především v životech lidí spojených se společenstvími hnutí Comunione e Liberazione. Ta dnes existují v asi osmdesáti zemích včetně České republiky.
