I když si to bohužel většina obyvatel dnešního Západu neuvědomuje, nevyčerpatelným zdrojem inspirace pro všechny doby a středem dějin nejen z pohledu víry, ale i z pohledu historie je bezesporu Ježíš. Křesťan se může pozastavovat nad tím, že si různé doby a způsoby myšlení Jeho obraz leckdy přizpůsobovaly k obrazu svému, současně však právě i při pohledu na dějiny vidí, jak Kristus všechny doby a všechny lidské mentality přesahuje.
Knihou, kterou v této souvislosti rozhodně stojí za to číst a promýšlet, je monografie amerického historika slovenského původu Jaroslava Pelikana Ježíš v proměnách staletí. Není ani kronikou Ježíšova působení, ani souhrnem dějin křesťanství, ale fascinujícím pohledem na kulturní, politické a sociální dějiny, které si bez stálého působení Kristova vlivu nelze vůbec představit. Současně ukazuje, že způsob myšlení jednotlivých dob se pro nás může stát srozumitelným právě na základě jejich obrazů Ježíše.
Jaroslav Pelikan (1923–2006), dlouholetý profesor Univerzity v Yale, která tuto knihu v roce 1985 v anglickém originálu poprvé vydala, byl pro její napsání plně kvalifikovaným autorem, velmi dobře rozumějícím jak církevním a obecným dějinám, tak i křesťanské teologii a různým církevním tradicím (sám byl protestant na sklonku svého života dospívající k pravoslaví, přičemž Ježíše v proměnách staletí pozoruhodně dedikoval „svým bratrům“ z jednoho katolického benediktinského kláštera).
Český překlad tohoto díla vydaný Karmelitánským nakladatelstvím vyšel v roce 2008 s předmluvou nedávno zesnulého evangelického teologa Petra Pokorného. Ten v ní pozornost čtenářů obrací mj. k Pelikanově schopnosti spojit spolehlivou znalost konkrétních pramenů se schopností interpretovat dějiny jako celek a vystihnout, co je v nich podstatné a k jakému cíli jsou otevřené.
Samotný Jaroslav Pelikan ve své osobní předmluvě napsané pro nové anglické vydání z roku 2000 vystihuje předmět své knihy novozákonní formulací „Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i navěky“ (Židům 13,8). Současně vysvětluje, že se ve své práci nevěnoval jen obrazům Ježíše v pravověrné křesťanské tradici, ale bral vážně i autory ortodoxní christologii vzdálené, přičemž na oplátku žádá také své případné křesťanství vzdálené čtenáře, aby brali vážně to, co o Kristu vyznává a učí církev.
Za sebe jasně konstatuje: „Věřím, že církev má ve svých liturgiích, koncilech a krédech pravdu.“ Jeho kniha však není zaměřena na tuto pravdu, ale na již zmíněné obrazy Krista, s jejichž pomocí se různá dějinná období potýkala s velikostí Toho, který se žádnou dobou a kulturou nikdy nenechal svázat.
To platí i o Jeho vlastní době či lépe řečeno o době Jeho pozemského působení. Přesto právě obraz „židovského Ježíše“ prvního století, kterému se Pelikan věnuje v první kapitole knihy, nesmí z přemýšlení o Kristu vypadnout. V historii křesťanství k tomu bohužel docházelo, což mělo tragické důsledky spojené s dějinami antisemitismu. Pelikan konstatuje, že se musíme ptát, zda tyto dějiny nemohly být eliminovány v případě, že by křesťané nikdy nezapomněli na obraz rabbiho Ježíše z Nazareta, syna Davidova, „v kontextu dějin trpícího Izraele a trpícího lidstva“. Příznačnou ukázku z dějin umění, kterou zde Pelikan svůj výklad ilustruje, představuje Chagallovo Bílé ukřižování, spojující obraz Ukřižovaného s dějinami pogromů a židovského utrpení.
Také v dalších kapitolách Pelikanovy knihy mají zásadní význam rozmanité pokusy malířů zachytit postavu Ježíše vizuálně, ať už se jedná o Dürerova apokalyptického Krista ilustrujícího kapitolu o Ježíši jako Pánu dějin v duchu Zjevení sv. Jana, o byzantskou mozaiku zobrazující Krista jako svrchovaného vládce nadřazeného panovníkům v kapitole „Král králů“ věnované příklonu římských císařů ke křesťanství, o ikonu Krista Vševládného v kapitole vysvětlující ortodoxní chápání vtělení, kterým se Syn Boží stal viditelným a zobrazitelným, o umělecká díla zobrazující Ježíše v dějinách středověkého, renesančního a moderního Západu či v závěrečné kapitole „Člověk, který patří světu“ o obraz Krista od novodobé čínské malířky.
Stranou autorovy pozornosti nezůstávají ani literární zpodobnění Krista, která o kultuře různých historických období vypovídají s nemenší výmluvností. Zde Pelikan rozebírá jak méně známá literární díla typu staroanglického Snu o kříži, tak i nejznámější texty dějin evropské literatury typu Dantovy Božské komedie. K pozoruhodným pasážím patří například i jeho výklad Legendy o Velkém inkvizitorovi či obecně odkazů ke Kristu u Dostojevského. Podstatné však je také to, že Pelikana nezajímá jen zobrazování Ježíše ve „vysoké kultuře“, ale i Jeho přítomnost v kultuře v nejširším slova smyslu, tj. v celém životě společnosti.
Možná právě zde – na poli rozebírání obrazů Krista u intelektuálních elit na straně jedné a v duších prostých věřících lidí na straně druhé – by však šlo především ve vztahu k moderním dějinám v naznačeném rozlišení „vysoké“ a „nízké“ kultury dojít dál. Počínaje osvícenským racionalismem, který z Ježíše udělal jen „učitele zdravého rozumu“, patří k velkým dramatům evropských dějin skutečnost, že se mezi lidovou zbožností a směřováním vlivných západních intelektuálů rozevřela propast, jejíž tragické důsledky snad začínáme v plnosti vidět teprve nyní.
Pelikan sice ještě v závěru svého díla prohlašuje, že „s poklesem respektu vůči organizované církvi úcta k Ježíšovi roste“, dnes však už lze opravdu jen stěží mluvit o rostoucí úctě k Ježíšovi v současné západní kultuře. Není nicméně pochyb o tom, že Krista, „krásu tak starou, tak novou“, k níž Jaroslav Pelikan známými slovy sv. Augustina odkazuje v úplně poslední větě své knihy, budou i lidé budoucích generací se srdcem plným úžasu nově objevovat.
PELIKAN, Jaroslav: Ježíš v proměnách staletí: Jeho vliv na dějiny, myšlení a kulturu. Přel. Tomáš Jajtner. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008. 344 s.
