Oblíbený pastor po dvouměsíčním utrpení podlehl důsledkům koronaviru

Podle zprávy amerických internetových novin The Christian Post z 10. července 2020 se k tragické řadě nesčetných obětí koronaviru zařadil i pastor Gregory Clark z Clevelandu, zesnulý po velkém utrpení ve věku šestačtyřiceti let. Tento černošský duchovní se těšil nejen lásce příslušníků svého baptistického sboru Mt. Olive, ale i respektu za svou práci příslušníka sboru nápravné výchovy ve vězení Cuyahoga County Jail.

Právě při své sociální práci ve velkém a přelidněném justičním centru se však zřejmě nakazil virem, se kterým v posledních dvou měsících zápasil. Pro Clarka, který v roce 2018 vítězně vybojoval zápas s leukémií, už tento nový boj nebyl zvládnutelný. Po pozitivním testu na koronavirus ze začátku května byl nejprve kratší dobu v domácí karanténě, aby pak po zhoršení zdravotního stavu následovala hospitalizace na clevelandské klinice, kde musel být napojen na ventilátor a podstoupit řadu drastických zákroků. Je smutným paradoxem, že jeho poslední test na koronavirus byl již negativní. Ve chvíli, kdy už byly v kritickém stavu jeho plíce, ledviny a srdce, tato skutečnost neměla žádný význam.

Smuteční bohoslužba, která se po Clarkově smrti konala v jeho sboru, představovala jímavé svědectví víry ve věčný život s Kristem. Mohlo se jí však fyzicky zúčastnit jen velmi malé množství aktivních účastníků s maskami a rukavicemi. Odchod oblíbeného pastora, který byl proslulý jak mocným kázáním Božího slova, tak i svým smyslem pro humor, zarmoutil nejen jeho sbor. Clark po sobě zanechal i zarmoucenou vdovu se třemi dětmi.

Otázek, které podobné případy před křesťana staví, je mnoho. Mezi oběťmi letošní pandemie je bezpočet lidí, kteří tak jako pastor Clark obětavě sloužili svým bližním, ať už na poli sociální práce anebo v pastoraci. Již 17. dubna zveřejnil např. portál Christnet zprávu o tom, že jen v Itálii už koronaviru padlo za oběť minimálně 111 katolických kněží. Jisté je, že tyto oběti lze považovat spíše za mučedníky než za hříšníky stižené Božím trestem, za který pandemii bezostyšně označují někteří amatérští „teologové“. Daleko spíš se jedná o novou „mzdu“ lidského hříchu, jehož důsledkem je stále zjevnější porušenost lidské společnosti. Ta je letošními zkouškami přinejmenším nucena k tomu, aby překonala svůj mylný pocit, že je mocná a obejde se bez Boha.

I když se však lidé letos ve zvýšené míře obracejí s úpěnlivými modlitbami ke Stvořiteli, mohou mít dojem, že On s jejich vyslyšením otálí. Boží cesty však nejsou cestami našimi a Jeho způsob překonávání zla bývá nečekaný. To je více než zřejmé z ústředního zjevení Boha v ukřižovaném Kristu, které zároveň nikoho nenechává na pochybách o tom, že Bůh trpí spolu s těmi, kteří na této zemi procházejí svými křížovými cestami.