Dnes patrně nejznámější výkon středověké filosofické teologie představuje pět cest (quinque viae) sv. Tomáše Akvinského (1225–1724), obvykle nepřesně nazývaných pěti důkazy Boží existence. Důkazy toho, že k Bohu lze dospět nejen na základě zjevení, ale do jisté míry i čistě rozumovou cestou, by jistě bylo možné podávat i dnes, ale musely by už vycházet z jiného obrazu světa, než jaký byl spojen s aristotelskou vědou Tomášovy doby.
Problém ovšem spočívá v tom, že dnešní věda se omezuje jen na popis toho, jak věci fungují, a programově se vyhýbá otázce jejich smyslu. Zabývá se jen bytostmi, ale nikoliv Bytím. Svatého Tomáše naproti tomu bytosti odkazují k Tomu, který je základem či podmínkou jejich existence. Jeho pět cest je spojených s předpokladem, že Bůh je Bytí samo (ipsum esse).
Akvinský využívá Aristotelova učení o substanci a případku. Substance je to, co dělá nějakou věc tím, čím je, zatímco případky se na ni nějak navěšují a bez ní nemohou existovat (např. substancí lahve je její lahvovitost a případkem její zelená barva). Podle Aristotela sice substance i případek existují, ale jejich existence představují dva zcela oddělené světy. Svatý Tomáš v této souvislosti konstatuje, že sice Bůh je i člověk je, ale slovo „je“ v těchto dvou výrocích znamená pokaždé něco úplně jiného.
Přesto Tomáš ve svých důkazech vycházel z přesvědčení, že mezi bytostmi a Bytím, mezi stvořeními a jejich Stvořitelem existuje určitá analogie. Pojal je jako pět cest, po nichž lze k Bohu dojít po stopách, které Stvořitel ve stvořeném světě zanechal, přičemž se opíral o biblický výrok apoštola Pavla: „Nebo neviditelné věci jeho, hned od stvoření světa po věcech učiněných rozumem pochopeny bývají“ (Římanům 1,20).
Shrnující verzi pěti cest svatý Tomáš podává ve své Teologické sumě, konkrétně ve třetím článku druhé otázky jejího prvního dílu. Suma používá formu scholastické disputace, tj. původně výukové metody, v níž je vždy nejprve položena otázka, pak shrnuty nejzávažnější námitky a nakonec poskytnuta správná odpověď.
Otázka ateismu, kterou Suma na příslušném místě řeší, měla v době Tomáše Akvinského v protikladu k dnešku spíše jen akademický význam, protože pro středověkého člověka byl skutečný ateismus sotva představitelný. Přesto je i v dnešní velmi odlišné situaci Tomášův výklad stále aktuální, protože vypočítává námitky proti existenci Boha, k nimž ani dnešní ateisté nic zásadního nepřidali. Ve své podstatě nadčasová je i syntéza, kterou na ně svatý Tomáš odpovídá: ateistické námitky vyvrací pravdou, která je samozřejmě jediná, promlouvá však nejen ústy proroků a apoštolů, ale i ústy antických, arabských a židovských myslitelů.
V tomto kontextu zaznívá oněch pět důkazů. Prvním z nich je důkaz z pohybu (ex parte motus). Latinské slovo motus v aristotelském a scholastickém pojetí neznamená jen pohyb z místa na místo, ale především uskutečnění nějaké možnosti (např. neučený se stává učeným). Každý pohyb má předem určené východisko, cíl i původce („hybatele“). Svatý Tomáš říká, že má-li být pohyb objasněn, musíme přejít k nějakému prvnímu hybateli, který není ničím pohybován a sám je nehybný, a tím všichni rozumějí Boha.
Druhá a třetí cesta, důkaz z účinné příčiny (ex ratione causae efficientis) a důkaz z možného a nutného (ex possibili et necessario), jsou s první bezprostředně spjaty. Tak jako v případě pohybu není možné připustit nekonečnou řadu jej působících hybatelů, nelze ani souvislý řetěz kauzálních závislostí mezi jednotlivými jsoucny prodlužovat do nekonečna. Není možné, aby něco bylo účinnou příčinou sebe sama, poněvadž pak by muselo být dříve, než samo je. Je tedy nezbytné předpokládat, že existuje nějaká sama ničím nezapříčiněná první příčina (prima causa) – Bůh. Podobně by nebylo možné, aby existovala jednotlivá jsoucna, kdyby tu nebyl Bůh coby jsoucno, pro něž je vyloučena neexistence. Pokud jde o nutná jsoucna, jež mají příčinu své nutnosti v jiných nutných jsoucnech, nelze u nich postupovat do nekonečna. Je tedy nutno uznat existenci něčeho, co je samo sebou nutné (per se necessarium), co nemá příčinu své nutnosti odjinud, nýbrž co je příčinou nutnosti jiných jsoucen.
Čtvrtou cestu představuje důkaz ze stupňů, které se nacházejí ve věcech (ex gradibus, qui in rebus inveniuntur). Opírá se o nalezení stupňů dokonalosti či dobrosti ve světě. Zjišťujeme ve věcech něco více či méně dobrého, pravdivého, ušlechtilého atd. Více či méně se však o různých věcech říká podle toho, jak se rozličným způsobem blíží něčemu, co je maximem. Existuje tedy něco, co je nejpravdivější a nejušlechtilejší a v důsledku toho v nejvyšší míře jsoucno (maxime ens), tj. něco, co je příčinou bytí, dobra a kterékoliv dokonalosti ve všech jsoucnech; a to nazýváme Bohem.
Tomášových pět cest pak končí důkazem z řízení věcí (ex gubernatione rerum) neboli teleologickým argumentem, který vychází z pozorování účelného uspořádání celé přírody. Říká, že řád a účelnost, které vidíme ve vesmíru, nemohou být náhodné. Podle svatého Tomáše můžeme pozorovat, že některé věci, které postrádají poznání, tj. přírodní tělesa, jsou činná pro nějaký cíl. Je to zřejmé z toho, že vždy nebo velmi často jsou činná takovým způsobem, aby dosáhla toho, co je pro ně nejlepší. Z toho je patrné, že nikoli v důsledku nějaké náhody, ale podle záměru (ex intentione) docházejí k cíli. Jsoucna, která nemají poznání, by však nemohla směřovat k cíli, kdyby nebyla řízena něčím myslícím a rozumným, jako šíp lučištníkem. Existuje tedy něco rozumného (aliquid intelligens), jímž jsou všechny přírodní věci řízeny k cíli, a to nazýváme Bohem.
Závěrem je ještě třeba uvést, že Tomáš Akvinský o svých pěti „cestách důkazu“ (viae demonstrationis)sám konstatoval, že se nemusejí vždy sbíhat s cestami, jimiž lidé fakticky docházejí k přesvědčení, že Bůh existuje (viae inventionis – cesty nalézání). Faktická cesta nalezení Boha u konkrétního člověka zpravidla není ryze akademická, ale spíš spojená s jeho životem. To ovšem její racionalitu neruší, ale naopak prohlubuje. Jde totiž o poznání, že v Bohu lze nalézt nejen vysvětlení počátku i cíle všech věcí, ale také smysl vlastního života.
