Americké internetové noviny The Christian Post dne 6. července 2020 informovaly o varování, které známý protestantský teolog John Piper vyslovil na adresu křesťanů přehánějících svou oddanost k vlasti.
I když Piper připustil, že Nový zákon křesťanům toleruje doplnění všeobecné lásky k lidstvu speciální náklonností k určitému městu či národu, konstatoval, že náklonnosti tohoto druhu jsou přípustné jen do určité míry a nikdy je nelze absolutizovat. Pro křesťana musí být láska ke Kristu nadřazena nad všemi ostatními láskami. Kristus relativizoval všechny lidské loajality, přičemž současně platí, že budou-li všechny naše náklonnosti podřízeny Jemu, stanou se naše menší lásky lepšími, ne horšími.
John Piper dále vyzval křesťany, aby se nikdy necítili být silněji spojeni se svou vlastí, národem či rodinou než se svými bratry a sestrami v Kristu. Vyjádřil lítost nad mnoha strašnými případy nedůstojného zacházení, k nimž docházelo v důsledku opačných postojů.
Pro českého křesťana může být věcně snadné – i když zároveň bolestné – přenést si Piperova slova z amerického kontextu do českého a zamýšlet se nad nimi například ve vztahu k novodobým národním a církevním dějinám českých zemí. Za jejich přímo kardinální problém lze označit právě skutečnost, že po roce 1918 a především po roce 1945 se u nás velká většina lidí tak či onak spojených s církvemi dopouštěla právě těch selhání, před nimiž varuje John Piper.
Již v době prvorepublikového nacionalismu se tomuto obrovskému problému důkladně věnoval evangelický filosof Emanuel Rádl, který například v knize Náboženství a politika z roku 1921 napsal: „Náboženství a dnešní vlastenectví se vylučují. […] Komu není Němec a Maďar bratrem, kdo nevěří ve svatou povinnost povznésti se nad nacionální přehrady, ten jest pro Boha ztracen.“
Nejhorší selhání na tomto poli však přišla až po druhé světové válce, kdy se sice někteří kněží a laici snažili pomáhat obětem msty a kolektivního trestu z řad sudetských Němců (často dobrých křesťanů), ale mnozí jiní se naopak podíleli na zločinech na nich páchaných nebo je schvalovali. Drtivá většina Čechů včetně těch, kteří se považovali za dobré katolíky či evangelíky, nadřazovala svou příslušnost k českému národu, v jehož zájmu prý byla likvidace německé menšiny, nad svou příslušnost k nadnárodnímu společenství všech křesťanů.
Dnes, kdy v českých zemích, byť už po válce „etnicky vyčištěných“, sílí projevy xenofobie, projevující se například odporem k přijímání uprchlíků z Blízkého východu včetně křesťanských, je naléhavě potřebné, aby čeští křesťané nebyli zase jednou zastiženi ve stavu teologické bezradnosti či nevědomosti o tom, jaké postoje vyžaduje následování Krista.
Nacionalisté jsou přirozenými nepřáteli křesťanství, a ne nějakými spojenci při hájení „tradičních hodnot“, za které je někteří křesťané pomýleně považují. Jak po druhé světové válce konstatoval jeden z nejrozhodnějších kritiků tehdejšího nadřazování národnosti nad víru, evangelický teolog a církevní historik Rudolf Říčan: „Nacionalismus je všude zlý a kope hrob Kristově církvi.“
