Dne 6. července 2020 zemřel ve věku 91 let italský hudební skladatel a proslulý autor filmové hudby Ennio Morricone. Dlouhý a mimořádně plodný život tohoto umělce může být pro křesťana důvodem k vděčnosti, a to nejen ve vztahu k Morriconeho dílu, ale i ve vztahu k jeho neokázalému svědectví víry a k jeho příkladnému životu.
V dnešní době lze označit za velké svědectví například už i Morriconeho příkladný rodinný život. Jeho milovaná žena Maria, s níž se oženil roku 1956, jej oddaně doprovázela celým životem a stála mu po boku až do smrti, před níž se s ní umírající Morricone mohl rozloučit. V dané souvislosti nelze nezmínit také Morriconeho mši Missa Papae Francisci z roku 2015, kterou umělec dedikoval papeži a své manželce.
Prezident Papežské rady pro kulturu kardinál Ravasi, jehož vzpomínky na Morriconeho byly po jeho smrti zveřejněny na stránkách vaticannews.va, připomněl, že Morricone měl při komponování své mše před očima mystéria Trojice a kříže, která symbolicky vyjádřil hudebními prostředky. Ravasi dále popsal způsob, jakým zesnulý umělec dokázal vizuální odkazování k transcendenci propojit s hudebním, a konstatoval, že „když se vracíme k některým filmům, které doprovodil svou hudbou, spontánně se nám vybavuje také jejich zvuková dimenze, do té míry jsou vnitřně provázané. Platí to zejména, když si vybavíme film ,Mission’, protože v tomto případě se jeho hudba stala téměř náboženskou hudbou ilustrující téma, totiž téma misií. Myslím, že všichni […] musíme být Enniovi Morriconemu vděční právě za to, že dokázal vyjádřit nevýslovné a neviditelné, což je také duší náboženství.“
I když Morriconeho mše vznikla až v závěrečném období jeho tvůrčí dráhy, z níž se největší popularitě těší hudba k filmům různého žánru, ve skutečnosti je celá tato dráha spojena s jeho smyslem pro duchovní rozměr hudby jako takové i s díly explicitně křesťanskými. Na začátku Morriconeho kariéry stojí aranžování hudby pro Svatý rok 1950. Po něm následovalo aranžování mnoha populárních zbožných písní pro rozhlasové vysílání a ovšem také skládání duchovní hudby, jež se jako červená nit vine celým umělcovým životem.
Ennio Morricone se ovšem nejvíc proslavil svou filmovou hudbou, z níž je i u nás velmi dobře známá hudba k již zmíněnému filmu Misie z roku 1986. Toto dílo je hudebně i věcně propojeno s Morriconeho o téměř třicet let pozdější mší. Ta je dedikována Františkovi jako prvnímu papeži-jezuitovi ve spojení s 200. výročím obnovení jezuitského řádu, zatímco film o jezuitských misionářích hájících práva indiánů se odehrává v době těsně předcházející rozpuštění řádu.
O Misii Morricone sám řekl, že hudbou k tomuto filmu oplatil Bohu talent, který do něj vložil. Za službu Bohu by se však dalo označit celé Morriconeho dílo bez rozlišování na „náboženské“ a „světské“, protože vždy dosvědčovalo skutečnost, že hudba je jazykem krásy, který k člověku beze slov promlouvá o věčnosti. Zesnulý skladatel byl na vstup do ní dobře připraven.
