Životy svatých představují jedinečné svědectví o Kristu a Jeho působení v dějinách. Přesto ovšem mnozí – nejen nevěřící, ale i polovičatí křesťané – mohou před tímto svědectvím raději zavírat oči. Spisovatel Louis de Wohl ve svém románu o sv. Kateřině Sienské konstatuje, že světci „vyvolávají strach v těch, kteří ještě dokonalosti nedosáhli“…
Román o svaté Kateřině Dobývat nebe byl prvním z děl uvedeného autora, vydaných v průběhu minulého desetiletí Karmelitánským nakladatelstvím v českém překladu. Po vyjítí tohoto románu z 2011 vyšly česky i de Wohlovy knihy Svatá Jana z Arku (2012), Longinovo kopí a Nepokojný plamen (2014), Tiché světlo (2015) a Král David (2018).
Je vlastně s podivem, že se čeští čtenáři de Wohlových katolických bestsellerů dočkali jejich překladů až půlstoletí po autorově smrti. Louis de Wohl (1903–1961) napsal románů o svatých velké množství, i když na to měl jen poměrně nedlouhé závěrečné období svého života po druhé světové válce (předtím se v době před svou konverzí či návratem ke katolické víře věnoval psaní nenáročné světské literatury a dokonce i zcela nekřesťanskému tématu astrologie).
I když tento autor nebyl historikem a pro sofistikovanějšího čtenáře může být jeho někdy dost černobílý způsob psaní o náboženských dějinách, uplatňující se například tam, kde je řeč o vztazích mezi křesťany a muslimy, někdy trochu iritující, s prameny k životu „svých“ světců a světic se bezesporu seznámil a jejich příběhy literárně kvalitním způsobem přiblížil i těm, kteří by odbornější životopisy nikdy nečetli. Jistě se mu také podařilo aspoň v některých čtenářích probudit či posilit lásku ke Kristu, kterou svatí hořeli…
Šest de Wohlových knih doposud vydaných Karmelitánským nakladatelstvím představuje reprezentativní průřez jeho křesťanskou tvorbou, zahrnující jeden román starozákonní, jeden novozákonní a čtyři spojené s církevními dějinami. Všechny odkazují ke Kristu – včetně Krále Davida, který končí přemýšlením umírajícího Davida o tom, zda se proroctví o králi z jeho rodu, který postaví Hospodinův chrám, týká jeho syna Šalomouna. De Wohlův David si ve svých posledních pozemských chvílích uvědomuje, že on jako válečník prolévající lidskou krev nebyl této cti hoden a že pravý Boží chrám nebude moci z podobného důvodu postavit ani Šalomoun. Bude tak moci učinit až ten z jeho potomků, který „neprolije žádnou krev – kromě své vlastní, kterou vycedí za druhé“, přičemž půjde o chrám, jehož kameny budou lidská srdce…
K vrcholům de Wohlovy tvorby bezesporu patří novozákonní román Longinovo kopí. Jedná se samozřejmě o dílo s mnohem větším podílem fikce než v případě knih o pozdějších historických postavách, k jejichž životopisům existuje dostatek spolehlivých pramenů. Louis de Wohl v něm v něm v neposlední řadě musel ve své obrazotvornosti najít a čtenářům nabídnout nějaké vysvětlení toho, proč Kristovy milosti došel právě setník Longinus, který při ukřižování kopím probodl Jeho bok. De Wohlovo literárně mistrovské dílo nabízí odpověď na otázku, proč se Longinus směl setkat s Kristem, v epizodě ze začátku románu, v níž se mladý Longinus zříká vlastní svobody a sám sebe prodává do otroctví, aby zachránil svého otce, vydaného do rukou nemilosrdných věřitelů. Není sporu o tom, že svědectví o Kristu opravdu může být nejen vědomě vydávané, ale i takto bezděčné…
Doba patristiky je zastoupena románem Nepokojný plamen vyprávějícím o největším ze západních církevních otců, sv. Augustinovi. Louis de Wohl v něm podal mistrovský obraz toho, jak Augustin způsobem ne nepodobným miliónům dnešních mladých lidí dlouho tápavě hledal pravdu a současně se při tomto hledání obloukem vyhýbal křesťanství, které dráždilo jeho intelektuální pýchu a které by jej v případě nalézání pravdy v něm nutilo k radikální změně způsobu života. Autor do tohoto románu vnáší i pěkný příklad společenství svatých, v němž ti, kteří už jsou u Boha, svým zanechaným příkladem i svou přímluvou provázejí ty, kteří se svatými teprve mají stát. Mladého Augustina podle jeho líčení stále provází a nakonec dostihuje svědectví jeho zesnulého přítele Harmodia, který zemřel poté, co se stal křesťanem, a také výrok, který k němu Harmodius kdysi pronesl: „Není přece možné minout Krista… Už z čistě filozofického pohledu se této impozantní postavě nemůžeš vyhnout. Vždyť určovala ráz posledních tří století.“ Jistě dobrý apel i na dnešní hledače, aby se nevyhýbali postavě, která určovala ráz už skoro dvaceti století…
Také Tiché světlo, román o sv. Tomáši Akvinskému, na mnoha místech odkazuje nejen k době hrdinova života, ale zároveň i k naší současnosti. Vystupují v něm stoupenci relativismu v čele se samotným císařem Fridrichem II., kteří podle Pilátova vzoru „sami před sebou předstírají, že pravdu nelze poznat, protože poznání pravdy by zahrnovalo nutnost mravního závazku“. Jejich největším protivníkem je právě svatý Tomáš, který přesvědčivě ukazuje křesťanům, „že rozum je na naší straně, a ne proti nám, jak by nás chtělo přesvědčovat tolik falešných filozofů“. Není přitom veliký na prvním místě svým intelektem, ale velikostí své touhy po Kristu. Právě touha po Bohu je nicméně tím nejspolehlivějším, čím můžeme nechat vést i svůj rozum. Dnes, kdy se tolik různých lidí a skupin slepě dovolává „práva na štěstí“, je určitě vhodné zamýšlet se nad slovy románového Tomáše, že ve skutečnosti všichni toužíme po štěstí, které by nebylo jen pomíjivé, ale věčné, a že takovéto štěstí „je jen jiné jméno pro Boha“.
Oba romány věnované světicím – knihy o Janě z Arku a o sv. Kateřině Sienské – jsou mj. výmluvným důkazem nesmyslnosti dnes tak častého kritizování křesťanství za jeho domnělé hříchy na poli „genderových stereotypů“. Jana táhla do bitev jako velitelka mužů a Kateřina se těšila ještě větší autoritě, protože jí naslouchali i nejmocnější mužové tehdejšího světa včetně papežů. Těmto ženám ovšem nešlo jen o světské cíle, ale o naplnění Boží vůle, a jejich autorita byla možná právě jen ve světě, který věděl, že světcům a světicím spojeným s Bohem je třeba naslouchat: ve světě, v němž sice lidé tak jako dnes hřešili sebestředností, ale na rozdíl od toho dnešního v něm sebestřednost nebylo možné označovat za ctnost, a nikoliv hřích. Romány Louise de Wohla lze vnímat jako oživení tohoto „starého“ světa a jeho smyslu pro pokoru ve dvacátém století, jak o tom svědčí i jeho úvod ke Svaté Janě z Arku, v němž konstatuje, že čtenáři této knihy patrně časem zapomenou na něj jako autora, ale neměli by zapomenout na světici, o níž psal.
Lidské srdce může být sebestředné, pyšné a zlé, ale muž či žena milující Krista a toužící po svatosti si je může mysticky „vyměnit“ s Kristem, jak o tom vypráví jeden z příběhů spojených se životopisem sv. Kateřiny Sienské. Právě román o svaté Kateřině lze označit za de Wohlovo mistrovské dílo, podávající jak mimořádně plastický obraz Kateřininy lásky ke Kristu a moci přivádět lidi k Němu, která jí byla dána, tak i obrovské drama, které duchovní zápasy sváděné světcem či světicí ve světě porušeném hříchem vždy představují. Šťastným počinem Karmelitánského nakladatelství vyšel Kateřině věnovaný román Dobývat nebe roku 2019 ve druhém vydání a jeho čtenáři se tak potom i v době koronavirové epidemie mohli potěšit vyprávěním o tom, jak svatá Kateřina v době epidemie moru nejenže neváhala věnovat všechny své síly nakaženým pacientům ve špitále Miserordia, ale jak také ve chvíli, kdy se nakazil i samotný rektor špitálu, jako zosobněný Anděl života tohoto muže ze smrtelného lože proti všemu očekávání povolala do nového boje s nemocí…
Velké drama dnešní doby spočívá v tom, že v ní bylo narušeno spojení mezi vírou a kulturou a že umění už není bráno jako něco, co má sloužit Bohu, oslavovat Jej a inspirovat lidi k lásce k Němu. O to důležitější je v ní působení nadaných spisovatelů, hudebníků, malířů atd., kteří tento smysl umění buď ze zřetele nikdy neztratili, anebo sice ztratili, ale pak znovu nalezli. Za každého z nich můžeme být vděčni, což plně platí i o Louisi de Wohlovi.
