Bob Dylan (*1941), nositel Nobelovy ceny za literaturu a ikona americké populární hudby, v červnu 2020 vydal své již 39. studiové album Rough and Rowdy Ways. Potvrdilo jak ohromnou uměleckou imaginaci tohoto autora, která posluchače jeho písní fascinuje už skoro šedesát let, tak i skutečnost, že od Dylanovy tvorby je neodmyslitelný její duchovní rozměr.
Dylanovy písně samozřejmě vztah mezi člověkem a Bohem nepopisují jazykem katechizmových pouček, ale jazykem svrchovaně uměleckým, který odkazuje k Absolutnu, ale nesnaží se víru racionálně uchopit a prvoplánově popsat. Kromě toho se jedná o Žida, který se ve svém životě setkal s Ježíšem, aniž by tím přestal být Židem, což už samo o sobě stačí ke zmatenosti sekulárních komentátorů, kterým Dylanovo duchovní poselství stále proklouzává mezi prsty.
Totéž se může někdy stávat i křesťanům, pokud nerozumějí světu populární hudby nebo si nedají práci s tím, aby se do Dylanových písní pozorně zaposlouchali. To však rozhodně nebyl případ velkého znalce moderní kultury, papeže Jana Pavla II., který Dylana považoval za představitele nejlepšího typu rockové hudby, který je pravdivý a krásný a má duchovní podstatu, a z tohoto důvodu jej pozval k vystoupení na eucharistickém kongresu v Bologni z roku 1997.
Papežův pozdější nástupce, tehdejší kardinál Joseph Ratzinger, se tehdy ovšem snažil Janu Pavlu II. pozvání Boba Dylana rozmluvit s tím, že jej pokládá za druh falešného proroka. Tohoto dojmu je však možné (či nutné) nabýt právě jen z povrchních komentářů k Dylanově tvorbě. To platilo především v době šedesátých let, kdy Dylanovi sekulární obdivovatelé, kteří jej slepě obdivovali, ale ve skutečnosti mu vůbec nerozuměli, opravdu tohoto muže proti jeho vůli označovali za „proroka“. Jak ale samotný písničkář sarkasticky poznamenal poté, co se roku 1978 setkal s Kristem a začal otevřeně hlásat evangelium, ti samí lidé jej poté zavrhli se slovy: „Dylan není žádný prorok!“
Ve skutečnosti opravdu nikdy nebyl „prorokem“, u kterého by květinové děti šedesátých let mohly hledat alternativu k biblické víře, ale naopak muzikantem, který svět víry a jí domněle protikladný svět rock’n’rollu už v této době jedinečným způsobem propojil. Mezníkem v dějinách vztahů těchto dvou světů se stala především Dylanova deska John Wesley Harding z roku 1967, kterou sám charakterizoval jako „první biblické rockové album“. Už iniciály jejího názvu JWH odkazovaly k tetragramu JHWH, který v hebrejské Bibli označuje vlastní jméno Boží, a jednotlivé písně obsahovaly bezpočet parafrází biblických veršů. To se přitom netýkalo jen Starého, ale i Nového zákona – např. slavná píseň „All along the Watchtower“, kterou Dylan dodnes hraje prakticky na všech svých koncertech, fascinujícím způsobem odkazovalo nejen k eschatologickým událostem vyhlíženým ze strážní věže, ale také k ukřižovanému Kristu a různým postojům lidí k Němu.
Od té doby – či spíše už od samotného začátku své kariéry z počátku šedesátých let – Dylan (slovy legendy českého folku Vladimíra Merty) „vytváří rockový komentář Knihy knih“. Až do výše zmíněného setkání s Ježíšem v mystické zkušenosti, v níž se mu Kristus zjevil jako Král králů a Pán pánů, pro něj byl možná Nový zákon především zdrojem umělecké inspirace; od ní je však už jednou provždy neoddělitelný i od zpěvákova života. Mezníkem v jeho tvorbě se v této době stalo explicitně křesťanské album Slow Train Coming z roku 1979, v jehož názvu „pomalý vlak“ odkazoval k pomalu se blížícímu příchodu Krista k poslednímu soudu, a album Saved z roku 1980, jehož název „Spasen“ nepotřeboval komentáře.
Na obalu tohoto alba Dylan citoval Jeremjášovo proroctví o uzavření nové smlouvy mezi Hospodinem a Izraelem, které samozřejmě vztahoval na Ježíše. Skutečnost, že se takto definoval jako Žid věřící v naplnění Božích zaslíbení daných Izraeli Novou smlouvou, ovšem „dylanologům“ nezabránila v tom, aby nad albem Infidels z roku 1983, obsahující mnoho židovských motivů, nespekulovali o Dylanově „odpadnutí“ od křesťanství a návratu k židovství. Ve skutečnosti byl ovšem Ježíš stále přítomen v textech písní z tohoto i následujících alb a v roce 2009 dokonce Dylan svou víru v Něj vyjádřil albem vánočních koled Christmas in the Heart.
Letošním albem Rough and Rowdy Ways se devětasedmdesátiletý písničkář opět představil jako geniální tvůrce autorských písní, který nechce být prorokem, ale „jen“ vyzývat k hledání životního smyslu a naplnění. V písni „Falešný prorok“ z tohoto alba zdůraznil, že „není žádný falešný prorok“, a současně se popsal jako „nepřítel nežitého života beze smyslu“. Falešnými proroky svádějícími lidi z cesty smyslu a spásy jsou pro něj zřejmě především tvůrci ateistických ideologií typu marxismu či psychoanalýzy, které v písni „My Own Version of You“, snad vůbec nejlepší skladbě celé desky, spojuje s peklem. Do protikladu k nim zde v jednom ze svých četných odkazů k Armagedonu a soudnému dni staví hlasatele biblické zvěsti typu apoštolů Petra a Jana či sv. Jeronýma.
